Vývoj člověka

  Vznik člověka je z hlediska přírody krátkým, ale pro jednotlivce nepochopitelně dlouhým kvalitativním skokem ve vývoji hmoty. Člověk je součástí, ale i nejvyšším produktem přírody. Je výsledkem střetávání se reálných rozporů organismů a prostředí, jeho první vývojová fáze byla především biologická.

Člověk je výsledkem přírodního vývoje

  Působil však i další faktor. Člověk i jeho prapředci nebyli od přírody vybaveni k individuelnímu přežití v přírodě. Svůj život, tedy výměnu látek s okolní přírodou se nenaučili uskutečňovat přímo jako jednotlivci, ale vždy zprostředkovaně, ve společnosti. Neměli rohy, drápy, kopyta, tlustou kůži či hustou srst, a jejich jedinou ochranou byl houf. Nedostatečná vybavenost se však nakonec ukázala jako výhoda. Byli o to pohyblivější, přizpůsobivější a byli nucen žít ve větším společenství a tudíž i více komunikovat. Kdo se nepřizpůsobil celku ve kterém žil, kdo mu nestačil, byl vyvržen a zanikal. Komunita byla vším, jedinec ničím. Jen ve styku s ní se člověk rozvíjel, bez styku s ní degeneroval a zanikal. Přežít a rozmnožovat se mohli pouze jedinci bez asociálních vlastností. Egoisté a společensky nesnášenliví jedinci byli exkomunikováni či se sami oddělovali a jejich vlastnosti se tudíž méně snadno dědily. Tak se stalo, že člověk má svou sociální podstatu zakódovanou i geneticky.

Přirozený výběr formoval člověka jako tvora společenského

  Kontakty uvnitř skupiny, vzájemná závislost jednotlivců, jejich kooperace a komunikace, to vše výrazně ovlivňovalo duševní vývoj prapředků člověka, stejně jako dnešního člověka. Jedinec napodoboval ostatní, přizpůsoboval se jim, učil se od nich stejně tak, jako to dělá dodnes. Společnost člověka vychovává. Není náhodou, že v čím větších komunitách živočich žije, tím větší je jeho mozek v poměru k ostatní hmotě.

  Uvnitř komunity se vytvářely neustále složitější sociální vztahy a závislosti. Jednotlivec se podřizoval celku nejen přímo, ale i prostřednictvím jiných jednotlivců. Tak jako ve společenstvech jiných živočichů se vytvářela i u lidí určitá hierarchie. Člověk byl stále závislejší nejen na přírodních, ale i na společenských vztazích.

  Také kontakty mezi různými skupinami měly výrazný vliv. Nutily k pochopení či osvojení jiného způsobu komunikace, přinášely nové vzory chování, obživy, používání nástrojů, odlišné poznatky i zvyky.

  Život je boj. Uvnitř komunit i mezi nimi byly vždy rozpory, které se řešily bojem, jehož výsledkem bylo vzájemné podřizování se, přizpůsobování se i ničení se. Bojovalo se o prostor, obživu, o sexuálního partnera i o život. Silnější vítězili, slabší se podřizovali či zanikali, tak jako v ostatní přírodě. S postupným rozvojem člověka se příčiny i formy boje stávaly stále složitějšími. Řeč a myšlení na vyšších stupních rozvoje umožnily řešení rozporů nejen bojem fyzickým, ale čím dál tím více i bojem myšlenek.

  Složité společenské vztahy vyplývající ze vzájemné závislosti a vzájemných rozporů jednotlivců i skupin měly spolu přírodními podmínkami a procesy nesmírný význam. Člověk se již v dobách svých prapředků vyvíjel jako tvor společenský a je jím dodnes. Zatímco prvá, pomalá vývojová fáze člověka byla především vývojem biologickým, druhá, rychlejší fáze už byla především vývojem sociálním.

Člověk je také výtvorem společenského vývoje, je bytostí biosociální.

  Zcela nutně však platil i další princip, ve své podstatě nejdůležitější ze všech, protože právě ten změnil zvíře člověku podobné v člověka skutečného. Na rozdíl od ostatních živých tvorů totiž člověk nevznikl pouze jako nezvratný důsledek přirozeného výběru, náhodných mutací či jako součin vzájemného křížení. Člověk vyvíjel i sám sebe. V procesu života působil na přírodu i na svou společnost a to zpětně působilo na něho. Používání předních končetin k práci jej napřimovalo. To mu dávalo lepší rozhled po krajině a zvyšovalo jeho bezpečí. Čím více chodil vzpřímený, tím více mohl zaměstnávat svou ruku. Čím více ji využíval, tím obratnější byla, a tím méně se hodila k chůzi. Umožnilo mu to nejprve přenášet potravu a později využívat nástroje. Čím složitější nástroje nalézal a později i vytvářel, čím více při tom komunikoval s ostatními, tím více rozvíjel své myšlení a zvětšoval svůj mozek. Čím více mu pracoval mozek, tím větší množství energie spotřebovával a tím více byl nucen rozšiřovat svůj způsob obživy, hledat v přírodě, později upravovat a nakonec tvořit stále dokonalejší nástroje.

  Byla to práce, při níž člověk musel vytvořit a rozvíjet artikulovanou řeč a tím i své myšlení. Počal se vyvíjet zcela jinak, rychleji, než ostatní živí tvorové. Při ní byl nucen vstupovat do složitějších vztahů s přírodou i se svým společenstvím, než je mezi živočichy běžné. Ruka, noha, mozek i další orgány se měnily pomalu, souběžně, ve vzájemném působení především v důsledku jeho činnosti. Z pasivního všežravého sběrače rostlin a mršin se mohl stát aktivní lovec. V potravinovém řetězci se počal přesunovat směrem nahoru. Masitá potrava mu dodávala více energie, která byla potřebná k většímu využití mozku. Řečí a myšlením získal jako jediný živočich schopnost  mimogenetického přenášení informací z generace na generaci, prací získal schopnost předávat materielní hodnoty svým potomkům. Kruh vzájemně působících příčin vývoj člověka zrychloval a způsobil jakýsi dominový efekt, kterým zrychlil dosavadní vývoj.

Práce vznikla jako reakce člověka na měnící se životní podmínky

  Nesporný význam na formování člověka mělo použití ohně, který poskytoval teplo, sucho a bezpečí. Oheň člověka ochránil před dravci a dovršil jeho přesun v potravinovém žebříčku na samý vrchol. Člověk v něm získal nový zdroj energie, ostatní přírodou nevyužívaný. Bylo nutné jej nepřetržitě udržovat, obtížně se přenášel, což prodlužovalo dobu usazení na jednom místě. To pomáhalo měnit pravěkého člověka z pasivního sběrače na aktivního pěstitele a chovatele, protože musel své životní prostředí obnovovat. Oheň posiloval závislost jedinců na skupině, která jej měla, a tudíž i jejich společenský charakter. Poskytoval všestrannější i bezpečnější tepelně zpracovanou potravu, ta zvyšovala množství dodávané energie a zkracovala čas, potřebný k jejímu získání i strávení. Kratší doba trávení pak prodlužovala denní lidskou aktivitu. Světlo, které oheň dával, rovněž umožňovalo delší dobu jeho aktivní činnosti. Oheň prodlužoval život člověka absolutně i relativně. Umožnil osídlovat i oblasti s chladnějším klimatem, přispěl k rozšíření lidstva po celé planetě a oddálil jeho přemnožení. Udržování ohně nutilo člověka k určité systematičnosti a plánování, což dále rozvíjelo jeho myšlení i organizaci skupiny. Oheň snížil závislost člověka na přírodních podmínkách, spolu s oděvem jej postupně zbavil srsti a zvýšil jeho závislost na společnosti. Ovládnutím ohně ale člověk postupně zchoulostivěl a ještě více ztrácel schopnost přežít sám. Spalování dřeva bylo obrovským skokem ve vývoji lidského druhu, srovnatelným později se spalováním fosilních paliv.

   Nástroje a oheň definitivně vyřadili člověka z říše zvířat a změnily jej v nový živočišný druh. Přesněji řečeno, transformoval se v nový živočišní druh sám. Počal se vydělovat z přírody tím, že si ji začal osvojovat ochočením zvířat. Pastevectví jej zprvu nutilo kočovat za pastvou, ale po jeho rozšíření do méně příznivých krajů se zimním nedostatkem píce i k pěstováním rostlin a vytváření zásob. To jej přivedlo k trvalejšímu usazení, umožnilo mu lépe přežívat, více se množit, a zvyšující se počet obyvatel, žijících z relativně malého území jej vedl ke stále intenzivnějšímu využívání přírody, k hledání zcela nových zdrojů i novým činnostem a dalšímu zdokonalování sebe samého. Počal měnit přírodu a stával se jejím "pánem".

Člověk je především produktem své vlastní činnosti - práce

   Práce, tedy jeho působení na přírodu s cílem přizpůsobovat si ji svým vlastním potřebám, člověka odlišila od ostatních živočichů a zcela zásadně jej měnila fyzicky i psychicky. Na rozdíl od většiny ostatních činností byla každodenní, existenční nutností. Byla, dosud je a vždy bude základem jeho života. Své životní potřeby nejprve z přírody sbíral, později je přetvářel a nakonec vyráběl sám. Byl k tomu nucen změnami přírodních podmínek, svým rozšířením i do nepříznivějších prostředí i změnami, které vyvolával sám.

  Člověk měnil přírodu a současně s tím i sám sebe. Návyk měnit své životní prostředí se stal jeho charakteristickým rysem. Oproti ostatních živočichů je tvorem aktivním i bez biologické potřeby. Práce, ona činnost měnící životní podmínky, se stala jeho životní, sociálně vytvořenou potřebou.

Člověk měl vliv na vývoj svého těla i ducha; nebyl jen pasivním objektem,
stále více se stával také subjektem svého vlastního vývoje

  V průběhu biologického i sociálního vývoje, důsledkem práce a vztahů při ní vytvářených, vzniká a rozvíjí se jako jejich produkt řeč a spolu s ní i vědomí člověka. Jsou podmínkou i příčinou jeho vývoje, jsou s člověkem neodlučitelně spjaty. Nebyly mu vrozeny či kýmkoliv dány, vytvořil si je a dodnes přetváří sám. Přírodní prostředí, společenské vztahy, práce, vědomí a řeč, to je nekonečný kruh souvislostí, vzájemně se podmiňujících a ovlivňujících vývojových faktorů, kdy pokrok v kterémkoliv z nich urychluje změny ostatních. Zatímco biologická výbava člověka se mění jen velmi pomalu, jeho výbava sociální se stále zrychluje. Přecenit či opomenout kterýkoliv z mnoha těchto faktorů, znamená nepochopit vznik lidského druhu, jeho historii, současnost i budoucnost.

Člověk se nejprve přizpůsoboval měnící se přírodě, potom své činnosti, a nakonec i tomu, co sám vytvořil

   Na tom se většina vědeckých názorů shoduje. Jde však o to, jak to funguje. Geniální myslitel Lamarck v roce 1809 vyslovil hypotézu dědičnosti vlastností získaných za života rodičů, kterou se pokoušel vysvětlit biologický vývoj. Přírodověda však tuto myšlenku odmítla. Absolutizovala Darwinovu teorii přirozeného výběru jako jediný platný princip a málo se věnovala ostatním podmínkám přírodního vývoje.

  Přizpůsobování živých organismů měnícím se přírodním podmínkám a účelná adaptace, je výsledkem jejich činnosti, ale nevzniká při ní. Vzniká z náhodných genetických mutací (pokus) a přirozeného výběru, odstraňujícího všechny pro jejich existenční činnost nevhodné, neúčelné či méně účelné změny (omyl). Naopak účelné změny, mající lepší podmínky k životu a rozmnožování, se v populaci příbuzenským křížením ustalují a promiskuitou dále rozšiřují. Tak vzniká rozmanitost přírody a nové druhy živých organismů. Tak biologicky vznikl i člověk, který již před statisíci lety počal pracovat i myslet, a přirozeným výběrem se tomu přizpůsoboval.

  Lamarckovu teorii přizpůsobování se živých organismů přímo, ještě za svého života získáváním nových vlastností a jejich dědičností, však přírodověda nikdy spolehlivě nevyvrátila. Asi to není ani možné, neboť věda nemá k disposici miliony let, které měla na své "pokusy" příroda. Ale není vyloučeno, že na něco jednou přece jen přijde. První kroky již učinila - objevila v genetickém kódu základ, který se po celý život nemění. Teď zbývá pochopit, zda a jak se mění ten zbytek, jakou roli hrají vztahy mezi geny a jejich vzdálenost. Objevila, že aktivita každého genu podléhá regulaci závisle na potřebě buňky. Zjistila poruchy při kopírování genetického kódu a připouští, že jsou alespoň zčásti způsobeny vlivy vnějšího prostředí i vlastní činností člověka. Je však známa i schopnost oprav poruch genetického kódu organismem samým a také určitá zakódovaná variabilita a "spící" geny. Jednou, až věda objeví i zákonitosti těchto jevů, se možná bude muset  Lamarckovi trochu omluvit.

   Člověk se vyvíjel působením mnoha, často protikladných faktorů. Křížení, dědičnost, prostředí, přirozený výběr, přizpůsobování se, boj a odumírání, pozvolný vývoj i prudké změny, mutace a variace, společnost, práce, vědomí a jiné vlivy, to vše vytvořilo nesmírně složitý řetězec plný zvratů, na jehož prozatímním konci stanul homo sapiens.

  Nebyl to jen vývoj plynulý, rovnoměrný, a pouze kvantitativní. Bylo v něm mnoho kvalitativních skoků, z našeho dnešního hlediska nepatrných, ve skutečnosti ohromných a zásadních změn: výroba nástroje a použití ohně patřily nesporně k těm největším, stejně tak jako později využití zvířecí síly, objevy kola, písma a využití uhlí.

Člověk je produktem přírodního a společenského vývoje, přičemž se na svém vlastním vývoji sám aktivně podílel a dodnes podílí

  Existuje i mnoho jiných teorií o vzniku člověka. Na určitém stupni vývoje totiž každá komunita cítí potřebu jednoduše a srozumitelně vysvětlit svou vlastní existenci a počátek. Každá z těchto teorií měla vždy své kořeny ve stavu společnosti i v dosavadním poznání. Bylo tak vytvořeno mnoho stvořitelských bájí, z nichž nejznámější je zachycena v Bibli. S rozvojem vědeckého poznání se však vždy stávaly neudržitelnými, a proto byly dále opravovány a přizpůsobovány.

Všechny teorie stvoření jsou tautologií, protože neodpovídají na otázku:
A kdo stvořil stvořitele?

  Vznik vývojových teorií dal vzniknout modifikacím, podle nichž kdosi svět vytvořil a pak teprve probíhal  vývoj. Postupné pronikání do kosmu přineslo teorie, v nichž roli stvořitele tak či onak přejímají kosmické bytosti, rozvoj genetiky umožnil vznik biologických teorií o jednom prapůvodním rodičovském páru. Snad nejodvážnější byla kratičká, nepříliš publikovaná úvaha papeže Jana Pavla II. o tom, že bůh stvořil pouze ducha a to ostatní se vyvíjelo jinak. Každý z těchto názorů je však příliš jednoduchý a nepostihuje složitost vývoje člověka.

Vznik lidského druhu

  Dnešní lidstvo se vyvinulo jako jedna z  větví složitého procesu vývoje savců. Všechny podstatné genetické rysy má shodné, neboť vzniklo ze stejných, byť nejrůznějších prapředků, ve stejné, byť sebedelší době, ve stejném, byť sebevětším prostoru. Druhy, které tvoří různé stupně i slepé výhonky této větve, již zanikly, a jen tu a tam nám po nich zbyl kus kostry. Druhy, které se v dávné minulosti oddělily a vyvíjely se jiným směrem,  z větší části vyhynuly a z menší části (nejbližší nám jsou gorila a šimpanz) patří do říše zvířat. Všichni lidé, ať mají jakkoliv rozdílnou podobu, schopnosti, vlastnosti či rysy, jsou si biologicky rovnocennými příbuznými.

  Předchůdci člověka se vyvíjeli pomalu, postupně a nezřetelně miliony let.  Během nich se nashromáždily drobné kvantitativní změny, které jej stále více odlišovaly od ostatních živých tvorů. Před několika desítkami tisíc let nabyly tyto změny takového rozsahu, že člověk již byl biologicky připraven ke skutečnému polidštění. Změny životních podmínek po ústupu doby ledové před něho postavily dosud netušené možnosti - a člověk jich využil. Přizpůsobil se, změnil způsob života a počal soustavně pracovat.

Kvantitativní změny člověka a přírody vyvolaly kvalitativní skok a změnily kvalitu.
Z pouhého živočicha se stal člověk.

   Nová kvalita otevřela úplně nový prostor k vývoji, došlo k jeho výraznému zrychlení, doslova k revoluci, trvající pouhých několik tisíc let. Na jejím konci stojí dnešní člověk, který ještě nedokáže pochopit, zda tato první revoluce v dějinách již skončila, nebo stále ještě pokračuje; ale už svou činností vyvolává revoluce nové, vývoj dále urychlující.

Vývojové stupně

  Za svého vývoje, už jako nový živočišný druh, prošel člověk složitým vývojem, který je možné členit podle rozdílných hledisek na různé stupně, mezi nimiž, tak jako nikde v přírodě i společnosti, nejsou ostré hranice. Žádné z těchto různých členění nelze absolutizovat, každé posuzuje odlišné stránky stejného procesu. Mezi nejznámější patří např. Morganovo členění:

divošství, kdy se vyvíjí artikulovaná řeč, objevují kamenné nástroje, oheň, ruční tkaní, počátky usídlení, luk a šíp i skupinové manželství. Bylo to dlouhé období prvotní pospolitosti, v němž existovala naprostá sociální rovnost.

barbarství, ve kterém člověk zvládá hrnčířství, ochočení zvířat, pěstování rostlin, objevuje se cihla, kamenný dům, tavení kovu a párová rodina. V tomto období leží počátek výroby nadproduktu, první diferenciace společnosti, vznik prvních majetnějších vůdců, což odráží personifikace bohů a polyteismus.

civilizace, v níž výroba nadproduktu byla již samozřejmostí, odděluje fyzická a duševní práce, vzniká písmo, existuje stabilní rozdělení společnosti na třídy, monogamie, formuje se stát, centralizuje moc a v důsledku toho se objevuje monoteismus. Je to období, kterým se zabývá historie.
  Všechny vývojové stupně, jejich podskupiny a varianty se vzájemně prolínaly a ovlivňovaly, tvořily dlouhý proces, ve kterém životní podmínky měnily člověka a člověk přetvářel své životní podmínky i sám sebe. Vždy při tom žil ve společnosti, kterou také měnil a ona měnila jeho. Vývoj člověka trval statisíce generací. Byl plný neustálých změn, zvratů, skoků vpřed i stagnací, probíhal ve stále složitějších souvislostech a dosud neskončil. Záleží jen na člověku, zda další vývojový stupeň bude směrem k lepšímu či horšímu.