Je kapitalismus v Ječný? Poněkud delší šleh kočky Malvíny:
Před dávnými lety jásali nynější vrchní kocouři po celém světě: hurááááá, konečně máme svobodu, demokracii, pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí a vyprávěli o věčném ráji na zemi, nad nímž slunce nezapadá. Velekněz Fu-Ku-Jáma, věrný služebník božstva neviditelné ruky trhu, jakož i jiní guru této víry dokonce věštili, že nastane konec dějin a božstvo Neviditelné ruky trhu ovládne necivilizované národy a kmeny, které dosud žijí myšlenkami a kulturou 19. století a neznají ani Coca-colu, ani hamburger, ani švarného Arnieho či namakaného Ramba, a dokonce paličatě setrvávají ve víře v pohanská božstva solidarity, sociální slušnosti a solidarity. Tak takhle tedy ne, tak bychom vyspělou euroatlantickou civilizaci nevybudovali a civilizované euroatlantické hodnoty nenastolili, řekli si vrchní kocouři spolu s velekněžími a guru. Dali hlavy dohromady, sepsali své sny o říši velkého boha Neviditelné ruky, pramatky všeho blahobytu a potom se jako kdysi misionáři vydali šířit jedinou a pravou víru mezi ty necivilizované národy a kmeny. Pohané jsou naštěstí učenliví, a tak jejich náčelníci brzy od apoštolů jediné správné víry odkoukali všechny fígle a finesy. Od té doby je docivilizováno a světu vládne božstvo Neviditelné ruky trhu a jejími přikázáními se musejí řídit i pohané.
Jaká to nádhera: konečně tady máme nejen Ramba, ale i velechrámy konzumu přetékající zbožím, můžeme těžit z toho, že bohatí bohatnou, anebo si na ty krásné věcičky půjčit v nějaké bance či u úvěrové společnosti. Vždyť jedině když si budeme kupovat a kupovat a kupovat, budeme IN, navíc se tak vyrovnáme standardu, který má jen elita kočičí společnosti. Zkrátka a dobře (pro koho?) byl konečně vtlučen do hlav nevzdělaných křováků ten správný kult zlatého telete s mramorovou podestýlkou. Křováci, křováci, palice opičí, život je fakt skvělej, a jestli tomu nevěříte, pacholci nevzdělaní, líní a neschopní, však ona vás hlásná trouba světa úspěchu, ničím neomezené svobody a štěstí naučí vzývat ty správné bohy. Utěšeně nám rostou jako houby po dešti i vysoké paláce bankovních domů, naši krajinu už nehyzdí králíkárny, továrny či obdělávaná pole, nýbrž je zušlechťována svatyněmi našeho jediného pravého náboženství. Nemusíme pracovat, stačí, když začneme podnikat, nemusíme obdělávat pole, jídlo nám jednoduše donese chrámový sluha ve slušivém oblečku až pod nos, ostatně když nemám chleba ani na chleba, mohu ho snadno nahradit koláči či kaviárem. Králíkárny nepotřebujeme, každý si přece může postavit luxusní vilu s bazénem. Nemusíme nic prožívat vlastními smysly, ty plně nahradí chemie – proč sportovat a při tom se ohavně zpotit či se vláčet do divadla, když se nám daleko barevnější zážitky přímo vnucují v hygienické civilizované pilulce s trojlístkem?
Ovšem s tímhle evangeliem kázaným podle sv. Dyndy, navíc pěkně odtrženým od reality, vstoupila Neviditelná ruka trhu, její velekněží i vrchní kocourkovští šejkové do pěkně smradlavé velké strany. Statistika nuda je, má však cenné údaje, a tak se dvacet let od zavedení jediného pravého náboženství ukazuje, že spousta domorodců – kacířů zpochybňuje pravou víru a stýská se jim po křováckých dobách, kdy ještě žili v králíkárnách, schody do jejich příbytku tvořila liána a dorozumívali se normálními lidskými zvuky, nikoli vysoce civilizovanými gesty ber a naval. Dokonce si, ó ta troufalost, usmysleli, že jsou pány tam, kde se narodili a kde celý život žili, že není nevyhnutelně nutné podporovat naše kocourkovské náboženství a že mohou žít po svém. Veleknězi pravé víry i šejkové však zůstávají klidní, však ona to neviditelná ruka trhu zařídí a s kacíři zatočí. A když ne, máme přece hlásnou troubu, která je jediným zvukem smete do pekel, a bude vymalováno. A tržní ráj se rozvine nad celým vesmírem od dosud pohanských zemí až po tu nejmenší a nezastrčenější planetku v kosmickém prostoru. Kapitalismus tak přetrvá na věčné časy a nikdy jinak.
Tahle představa o ideálním světě, v němž jsou všichni happy, IN a trendy, má ovšem háček, ne-li přímo hák starý jako lidstvo samo: šejkům vládnoucím této říši štěstím, pravdou a láskou zfetovaných jedinců se zastavily hodinky. Domnívají se, že jejich posvátný strom s dvojitě přeškrtnutým es poroste až do nebe, a nevěří, že po jimi vynalezeném pazourku přijde řádný oštěp, po valše a neckách automatická pračka. Sláva, přišla éra prosperity, pokroku a práva, ale pro koho? Pro pohany a domorodce určitě ne. Jejich chyba, že se postavili proti dobytkům vyspělé euroatlantické civilizace a jediné pravé víry, jejich problém, že neumějí těžit z blahobytu bohatých. My jsme za vodou, a ne za jen tak ledajakým rybníčkem Brčálníkem a mlhou tak hustou, že by se dala krájet, my jsme za velkou finanční louží, pohani tam být nechtějí, domorodci se tam na svých chatrných kocábkách dostat neumějí, a to ani s písněmi kocábkami, tak ať si zůstanou ve škarpě, do ráje se dostanou jenom poslušné ovečky velkého božstva, které nebudou ťapat v loužích, dešti zimě a budou mít dostatečně chytrou a učenou hlavu, aby si z toho posvátného stromu urvali pár zelených výhonků čehosi nového.
Ale co ti nevyvolení, tedy kacíři a domorodci? Ti ať si poradí, jak umějí. Místo v králíkárnách mohou bydlet v barriadas, slumech, svítit mohou petrolejkami a svíčkami, zahřívat se vřelými řečmi o svobodě a demokracii, odvážnější si mohou nakrást dřevo v soukromých lesích. Romantické povahy mohou rovněž pobývat pod mostem či v pastoušce. K zábavě jim postačí bedna s novelou pro telata či občasné výlety na diskárnu. A co je důležitější: nebudou po nás vyvolených nic chtít, aniž se budou míchat do našeho osvíceného vládnutí. Když se něco semele, tak my nic, my muzikanti. Inu, to víte, drazí domorodci a kacíři, řešení je na neviditelné ruce trhu, ke zvláště křiklavým případům se přivolají humanitární tanky a letouny. Euroatlantické hodnoty a civilizovaná společnost se přece musí nějak bránit proti hordě nevzdělaných domorodců, kteří by, ó ta drzost, chtěli zpátky svého tlatoaniho, své klasiky, své svaté a hlavně návrat k vládě solidarity a sociální spravedlnosti. U svaté Dividendy, tak to tedy ne, takhle bychom tu pravou a civilizovanou společnost, kde je alfou a omegou života doláč nebo mařena, nevybudovali! Ale takových věčných říší, jejichž vládcové si nadutě mysleli, že se kvůli nim přestane točit kolo dějin a zplacatí kvůli nim zeměkoule, už bylo a všechny se nakonec rozpustily v totálním morálním, společenském a ekonomickém chaosu, neboť tam, kde nic není, ani čert nebere, a kde není císař ochoten a schopen ke krvavým hrám se šelmami a otroky nabídnout lidu ani olezlý chleba, musí nutně dojít k příchodu germánských kmenů. Nebyly to ale germánské kmeny, nebyli to kacíři či revolucionáři a disidenti, kdo poslal do háje zeleného, ačli přímo do kytek jediné a pravé náboženství či ideologii. Do propadliště dějin nikdo nikoho a nic neposílá, velké říše na sto dní, tisíc let nebo na věčné časy a nikdy jinak se samy svou pýchou, nadutostí, pocitem všemocnosti, vyvyšováním nad barbary, divochy, necivilizovanými, jinověrci a svými vojenskými a politickými kulišárnami, podrazy, ba přímo sviňárnami stávají samy menšími, profláklejšími, až jsou nejmenší a nejprofláklejší na celém světě, zato z ostudy nemají jen kabát, ale přímo zimník.
Zkrátka, dear Sir, máte smůlu. Kolo dějin se točí dál a je úplně, ale úplně jedno, jestli u něj stojí zběsilý tapecír, velký inkvizitor, samotný paranoidní velký inkvizitor či jeho pohrobek. Žádný strom neroste do nebe, a pokud nese tíhu několika vypasených housenek a desetitisíců hubených mravenců, teprve vysoko neporoste. Takže i krásná pohádka o věčné říši Spojených kapitalistických emirátů, pokud její bohatství a moc stojí na neomezeném blahobytu pro několik vyvolených a neomezeném utrpení milionů, nemůže skončit happyendem. Inu, vzdušné zámky nelze stavět z bublin. Bubliny popraskaly, zbyla smutná realita obrovské sociální polarity, proti níž je ta z doby, kdy už věčný Řím pomalu, ale jistě mlel z posledního, idylou, však i zkáza Pompejí, Herkulanea a ve finále samotného Říma je legrace proti tomu, co by milé domorodce čekalo, kdyby nezvítězil zdravý rozum, ale chamtivost a nenasytnost. Však si to již domorodci začali uvědomovat: v některých koloniích již conquistadorům vytřeli zrak, v jiných začínají požadovat ještě tu pohádku o Sněhurce a navrch ještě vysvětlení, proč za chyby conquistadorů mají platit právě oni. Prasklé bubliny odhalily vyžranou prázdnotu civilizovaného světa, světa, kde je všechno, co se jmenuje i to, co se nejmenuje k mání jen za peníze, kde je každý, z koho se nedá už nic vyždímat občanem třetí kategorie, a kde mažou do pozemského ráje ne ti hodní, ale ti, kdož si patřičně namastili kapsy. Obchody zavalené zbožím, ale pod nimi bída, špína a hlad, naparáděné fasády domů, ale za nimi atmosféra obav z příštího dne, měsíce, roku, tisíce kuchařských knih, ale vysoko do žlabu. A to celé nalakované líbivou politurou konzumu pod heslem pro majetné extra zboží, pro chudáky laciný šunt. Jak se však ukazuje, žádná politura nemůže zastřít jádro dřeva a čím je vrstva politury silnější, tím zřetelněji se jádro ukáže.
Také se už jádro dřeva pomalu, ale jistě klube na světlo boží. Ti, co klíči od králíkáren odzváněli necivilizovanému světu a zběsile se vrhali vstříc vymoženostem civilizovaného světa, se už s kocovinou tak hustou, že by se dala krájet, probírají z opice, jenomže až vystřízliví, neobjeví se Rákosníček, ale tvrdá realita v podobě globální apokalypsy, ledaže by domorodci včas přikryli oko plantážníkovo listem a milé conquistadory hnali sviňským krokem do patřičných mezí. Unipolarita versus tripolarita, globalizace proti antiglobalizaci, volný trh proti sociálnímu státu, ekonomie proti ekologii, kultura proti masové kultuře, plenění planety a války proti zdravému rozumu. Co zvítězí? Rozum a globálně lidská kultura, nebo mamon? Na to si bohužel budeme muset nějaký čas počkat, bude to ale podívaná pro bohy, a nejen pro ty indiánské. Zatím je však ona vyžraná prázdnota zakryta zdánlivým blahobytem a etnické, historické, sociální a politické vášně utlumeny zdánlivou rovností a volností, už ovšem pomalu začínají klíčit výhonky čehosi zeleného, a není to růže, ale dračí semínko či masožravka Adéla. Individualismus, ztráta lidskosti a morálky už začínají vydávat své jedovaté plody a opilý lodivod opilého korábu si libuje, jakou má na palubě skvělou posádku, a ač naráží s lodí na špičku ledovce, domnívá se, že objevil El Dorado.
Šidítko v podobě krvavých her, kde novodobí gladiátoři a vzpurní jinověrci svádějí nerovný boj s křídlatými šelmami, a vřelých řečí o přicházející záchraně od té nejvyšší instance tržního hospodářství, přestává účinkovat. Domorodci už totiž na rozdíl od nových generálních kapitánů a guvernérů už vědí, že žádná loď se zelenými příšerkami, vezoucí na palubě oslíčka Otřes se, bezedný pytlíček s penězi, tuny kaviáru a litry šampaňského, nepřijede. Alespoň ne pro ně. Pomaloučku polehoučku se klubou zpoza výloh s luxusním zbožím určeným jen pro poslušné a úspěšné na světlo boží miliony těch, k nimž nepropadl ani drobek z onoho slibovaného nekonečného krajíce chleba a začínají se hlásit o svá práva – o právo žít v míru, bezpečí, nemít strach o práci, bydlení, nemít hlad a nedýchat vzduch zasviněný jedovatými výpary z jedových chýší a nekydaných stájí zlatého telete. Chalupa hoří a generální kapitáni a guvernéři nových kolonií si stále libují, jak je pěkně teplo.
Spolu s poznáním, že když vyvolení zbohatnou a nejvyšší božstvo konce dějin bude patřičně nasyceno obětinami, nebudou si ti nevyvolení žít stejně jako oni, se žene i vítr šidítkem dosud utlumených bouří, vichřic a hurikánů. Stačí sebrat domorodcům korálky nebo ohnivou vodu, a máme tady průvan v obchodech na Slovensku, hořící auta ve Francii, boj slabých proti silným, bezmocných proti mocným kdekoliv v civilizovaném světě i na území, kde dosud pobíhají lvi, jak je ctěná guvernérská libost.
Germáni už čekají před branami nového Říma, jehož troskám se ale nebude nikdo kořit, protože za sebou nenechá nic než horu odpadků, ale caesar a jeho věrní pořád ne a ne pochopit, že je načase změnit kurz lodi civilizace, která míří přímo na útesy a skaliska současných ekonomických, ekologických a sociálních problémů, aniž by její kapitáni znali odpověď na to, co si s počnou s migranty přicházejícími hledat zemi blahobytu, s miliony nezaměstnaných, bezdomovců, s pohromou v podobě globálního oteplování a z něj vyplývajících důsledků, s rozdělením společnosti na desítky privilegovaných a miliony neprivilegovaných, se vzestupem nových fýrerů toužících po světě ovládaném silnou rukou a pokud možno etnicky čistého. Na nic z toho nemají vyvolení odpověď. Vlastně mají, ale je tak odmocněná od světa jako oni sami: Neviditelná ruka trhu vše vyřeší, tedy i shora uvedené problémy. Inu, její cesty jsou stejně jako cesty každé nadpřirozené bytosti nevyzpytatelné, takže může být, že deus ex machina v podobě tohoto božstva vstoupí na zglobalizované jeviště právě ve chvíli, kdy domorodcům poteče do bot ne řeka, ale rovnou oceán (vyvolení jsou a budou už dávno za vodou či za velikou louží), pravděpodobnější je však verze, že vyvolení si pěkně natlučou nos, až zjistí, že je ani božstvo, ani najaté germánské legie nezachrání před globálním průšvihem.
Opilý koráb pod vedením opilého kormidelníka totiž daleko nedojede, pokud vůbec někam dojede, a veze-li na palubě navíc zlaté tele, jeho mramorovou podestýlku, vypaseného kapitána a je navíc nesen vlnami informací, o nichž se dá s úspěchem pochybovat, a poháněn větrem strastí, bídy a utrpení jiných spoluobyvatel tohoto pozemského virtuálního ráje, daleko nedojede, dojede-li vůbec někam. Opilý koráb pokusně vypuštěný rovnou z laboratoře geniálně šíleného doktora Frankensteina se potácí na volném moři od útesu k útesu zahákován piráty, které sám stvořil z námořníků a kormidelníků hozených přes palubu. Tak co, guvernéři a generální kapitáni, ještě chcete tvrdit, že ona kocábka pluje k El Doradu? Neměli byste náhodou chystat záchranné sítě, zásoby a atomové kryty nejen sami pro sebe, ale i pro nevyvolené? Není už načase přestat slepě věřit a začít vědět? Pryč! Tomu svaté oslovství se vyhne! Pokorně kleče ruce spíná a v bázni boží odevzdaně jihne. Vy se ale, vážení, vyhnout útesům a skaliskům ekonomických a sociálních problémů – pomníčkům, které jste si sami postavili, vyhnout nemůžete.
Domorodci totiž ztrácejí nejen suverenitu, důstojnost, ale i poslední zbytečky toho, co jim po staletí poskytoval život ve společenství, kde zelený papírek s dvakrát přeškrtnutým es není domácím bůžkem, ale pouhým prostředkem k obživě, a dokonce i trpělivost. Hořící auta ve Francii, vybrakované výlohy obchodů s potravinami na Slovensku, studentské bouře v Řecku a Španělsku, problém s migranty z třetího světa, to vše je jenom předehrou hodiny velkého trestu, která se nebezpečně přiblížila, Cecilko, pardon, pánové. Když konečně dějiny slavně skončily a po celém světě od známých světů až po vesmírné galaxie se rozšířila ta jediná správná víra, tak jste se milí guvernéři a generální kapitáni nově vzniklých kolonií smáli a říkali jste, že globálně lidská kultura, byť krásná a zářící člověčinou, a myšlenky té pohanské víry v lidskost, solidaritu a sociální spravedlnost jsou definitivně odeslány do dob, kdy schody do lidských příbytků tvořila liána. A vida, ony tyto hodnoty, mršky jedny prohnané, nejenže nezapadly do oněch shora zmíněných dob, ale jsou pořád tady a hlásí se o slovo hlasitěji než kdy dříve.
Bůh slibuje ráj na nebi, ale jenom těm chudým a hodným, neviditelná ruka trhu slibuje sice ráj už tady na zemi, ale má to jedinou vadu: je tak trochu pouze pro V. I. P. To, že si vyvolení užívají luxusního zboží v podobě nočních váz ze zlata, diamantových mobilů a jiných cetek a hračiček a nevyvolení a neprivilegovaní jsou zaplavováni tím stejným, ale v šuntovější podobě, neznamená, že si všichni žijí jako v onom zmiňovaném ráji. Fakt, že vyvolení věnují pár zelených potištěných papírků na pomoc nevyvoleným, kteří měli tu smůlu a nedosáhli na drobečky odpadlé od jejich stolu, neznamená, že vyvolení spojili svou roli v divadle života s odpovědností a solidaritou vůči nim i vůči společnosti.
Pes je zakopaný právě ve skutečnosti, že se ti vyvolení a privilegovaní zbavili nejen odpovědnosti, ale i prvků, které drží společnost pohromadě: morálky, etiky a zákony si uzpůsobili podle pravidel, která neodporovala oficiálnímu státnímu náboženství. Bez etiky, morálky, zodpovědnosti a solidarity se společností a neprivilegovanými se totiž bohatství stává pouhým hromaděním peněz a jestliže je na takovém řádu postavena celá společnost či státní útvar, pak se svět stává džunglí, v níž je možné a dokonce i žádoucí předhodit slabší a nepotřebné šelmám či je ponechat jejich osudu, a lidské společenství, nafoukaně se nazývající rozumní pánové tvorstva, se stává anomií trpícím shlukem atomizovaných, individualistických a atomizovaných jedinců. Kam taková společnost směřuje? Jaké budou konce toho všeho? A jak dlouho ještě může taková společnost fungovat?
Možná to může kapitánovi opilého korábu, guvernérům i generálním kapitánům znít jako sci-fi, ale společnost založená na principech individualismu a sobectví, společnost postavená na slabých nebo vůbec žádných etických, morálních a zákonných normách, společnost, jež si přímo pěstuje masu zubožených, marginalizovaných a přes palubu hozených a na druhé straně vydržuje úzkou skupinu těch, kteří nevědí, co je to práce, jejichž cílem je zisk za každou cenu, a kteří ignorují svoji odpovědnost vůči společnosti, nemůže fungovat, ani poskytovat to, proč byla stvořena – sociální zabezpečení a ochranu jednotlivce. Taková situace byla v době, kdy už Pax Romana pomalu mizela ze scény světových dějin a vládci onoho věčného města už nebyli schopni dát lidu ani hry, o chlebu nemluvě, taková situace byla v období, kdy v ulicích Paříže začínaly jako houby po dešti vyrůstat barikády. Starý, zkostnatělý a na ekonomické, sociální a politické změny nereagující společenský řád pomalu odchází do propadliště dějin a z jeho trosek povstává nový společenský řád. Bude lepší než ten předchozí, úplně stejný, nebo ještě profláklejší? Anebo to paní historie vymyslí úplně jinak? Ona dáma je totiž velmi kreativní a někdy mívá docela bujnou fantazii.
Na tapetě je nicméně řada scénářů budoucího vývoje. První z nich říká, že nedokáže-li se lidstvo poučit ze své historie, musí si ji zopakovat od A až do Z, v tom případě se máme na co těšit, protože zažijeme pořádně divoký sešup do protiatomového krytu, a v případě, že to lidstvo přežije, sejdou se jeho zbytky v pět hodin u Kalicha, zbude-li jaký. Jiný předpokládá, že se nanicovatý společenský řád nechá v klidu zesnout, ačli se mu nepomůže. A ještě jiný scénář možného vývoje předpokládá, že nefungující stát a existence vyvolených a privilegovaných zcela zbavených odpovědnosti vůči neprivilegovaným i vůči společnosti samotné povede k ještě větší sociální polarizaci, a tím i k třírychlostní společnosti. Takový společenský řád by vypadal následovně: v ráji by se ocitli ti, kteří mají dostatek finančních prostředků, aby si zajistili nejen obživu, ale i bezpečnost a sociální ochranu; do očistce by přišli ti, kteří sice nemají prostředky na sociální zabezpečení, ale mohou těm v ráji nabídnout své služby; v pekle by se ocitli ti, kdož nemají prostředky na to, aby si zajistili tři výše jmenované věci, ani nemohou těm v ráji nabídnout žádné služby, a musí se tedy uchýlit pod ochranu těch v očistci, nebo si zajišťovat obživu i bezpečnost společně s ostatními, kteří spadli až na samé dno. Co ale bude následovat, až se ti v očistci a pekle začnou dožadovat stejných práv jako ti v ráji? To si prozatím paní historie nechává pro sebe, jedno je ale jisté: lidé si znovu stanoví pravidla hry a snad dojde i k renesanci společnosti a státu.
Již v současnosti se znovu pozvedají z popela nová společenství, nové společenské řády vystavěné na zcela opačných hodnotách, neboť kolo dějin se nezastavilo, ač se o to neviditelná ruka trhu snažila, seč mohla. Znovu se formují alternativy k řádu, o němž se jeho mluvčí domnívali, že je konečný a neměnný. Přicházejí noví Spartakové, valdenští, husité, Savonarolové, komunardi, kteří se snaží vybudovat ráj na hodnotách společenské odpovědnosti, solidarity, úcty k práci a globálně lidské kultuře. A co teprve, až opilý koráb s opilým kapitánem narazí ne na útes, ale přímo na Symplégady ekonomických, sociálních a politických problémů! Pro loď je dost zlé, když je její kapitán opilý a řídí ji šejdrem, horší však je, když je opilý a nezná směr, kterým má loď plout, nebo si ho neuvědomuje. Takže i guvernéři a generální kapitáni závislých území a mluvčí velkého božstva neviditelné ruky trhu dříve nebo později, ale spíš dříve, narazí na problémy a otázky, na něž nebudou znát odpověď, protože například na zhoršování životního prostředí, úbytek zdrojů, migraci, nezaměstnanost, bídu a rostoucí kriminalitu neviditelná ruka trhu prostě nedává žádnou odpověď, žádné řešení. Neviditelná ruka trhu dokonce nenabízí ani žádnou alternativu společenského řádu postaveného na polarizaci společnosti, individualismu a zbožnění peněz, proto také její guru říkají, že žádná neexistuje. Ale ona existuje a začíná se stále výrazněji projevovat zejména v těch koloniích říše tohoto božstva, které byly pod její nadvládou po několik desetiletí.
Když je říše neviditelné ruky trhu tak skvělá, demokratická a všichni si v ní mohou spokojeně žít a nemít nedostatek, proč tedy, vážení guvernéři, generální kapitáni a kormidelníci opilého korábu, domorodci stále hlasitěji požadují zpátky své rodové občiny, své vládce a své svaté? Proč hledají alternativy ke společenskému řádu, v němž děti mají jen to jídlo, které dostanou ve škole, mohou-li ji vůbec navštěvovat, v němž je spravedlnost a blahobyt jen pro toho, kdo si ho může zaplatit a v němž miliony neprivilegovaných domorodců strádají, zatímco úzká špička guvernérů, generálních kapitánů a mluvčích pravé víry se okatě přecpává, třeba už ani neví, co by měla chtít? Řeči o hlouposti, lenosti a neschopnosti domorodců tváří v tvář naštvaným, uraženým, ponížení, tváří v tvář bídě, nezaměstnanosti, nesvobodě a utrpení neobstojí, už proto ne, že svoboda a blahobyt vyvolených byly vykoupeny nouzí a nesvobodou těch nevyvolených. Myslete si, že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát, jednou však popadne vás hrůza, až pod okny vám budem řvát, ozývá se přímo hromově hlas domorodců shromažďujících se před honosnými paláci guvernérů a generálních kapitánů, aby dal jasně najevo, co si myslí o světě, který je jen pro vyvolené. Nejsou to však domorodí námořníci, kdo směřuje váš opilý koráb přímo na Symplégady ekonomických sociálních problémů, jsou to ti, kteří odhodili do kouta etiku, morálku, zákonné normy, zbavili se za to vše odpovědnosti a teď se bojí právě tohoto hlasu a toho, že by se mohl Velký architekt všehomíra vrátit na stolici, z níž ho vyhnala neviditelná ruka trhu, a hnát mamonáře ze svého příbytku.
Nad říší neviditelné ruky trhu se prohánějí ekonomické, sociální a politické bouře, které jsou proti tomu, co bude následovat, ponechají-li se námořníci z opilého korábu, do něhož už pořádně teče, bez pomoci. Neviditelná ruka trhu ruku v ruce s doktorem Frankensteinem a jeho pomocníky stvořila monstrum, které se vymyká kontrole a které se v konečném důsledku obrací proti svým tvůrcům. Příběh o potopě světa nám dává moudré naučení, že každý společenský řád propadající se nezvratně do anomie a deviace musí zajít na úbytě, ať už přičiněním nadpřirozeného zásahu, nebo na svoji neschopnost reagovat na změněné podmínky a včas zastavit lavinu sociální polarizace. Zatímco námořníci se už pomalu, ale jistě probírají z opojení virtuálním rájem a snaží se zabránit námořní katastrofě prvního stupně, kapitán opilého korábu i jeho kormidelníci si hoví na palubě s růžovými brýlemi na očích a pochvalují si, jak to pěkně fouká.
Opilý koráb se tak vydal ze všech špatných směrů tím nejhorším. Námořníci stávkují a vyvolávají lodní vzpoury, kormidelníci si dělají, co chtějí. A kapitán? Ten na všechno blahosklonně pohlíží z výšin strážního koše a nevidí ani na palubu, natož do podpalubí, aniž by měl nějakou vědomost o životě námořníků. Nejspíš se vzpamatuje teprve tehdy, až jeho loď narazí na pořádně velkou skálu, ale to už bude na záchranu celé lodi pozdě. Přes růžové brýle a uši zalepené voskem totiž ještě nezaznamenal výstražné signály snažící se přehlušit rajský zpěv Sirén, lákajících onen koráb přímo k hoře obalené zlatem, ale uvnitř zcela prázdné.
Ani guvernéry a generální kapitány prozatím nenapadlo přemýšlet o tom, že by se měli zamyslet nad tím, proč ksakru domorodci protestují pod jejich okénečky, když jim říše neviditelné ruky dává možnost žít ve stejném blahobytu, v jakém si žijí oni? Nedošlo jim zkrátka, že jejich omšelý projev o vlastní píli, a chytrosti a lenosti, hlouposti a neschopnosti domorodců, už jako zdůvodnění neobstojí, zvláště ne, když je jako mušinec na obraze zřejmé, že domorodci tvrdě pracují a nemají, zatímco oni nepracují a mají. Inu, čas každé zchytralosti strhne kápi a s ostudou se lichometník lapí. Pokud je navíc jeho lichometnost tak okatá a okázalá, jako když sám káže vodu, ale přímo na očích bědných si prolévá ledviny nejlepším vínem, lapí se mnohem dřív, než si sám myslí. Proč si také lámat hlavu se zodpovědností, morálkou, etikou a zákonnými normami, když nám celý život stejně nalinkuje neviditelná ruka trhu a všechno za nás vyřeší? Ale ona nic nevyřeší a každý, kdo spadne ze zenové bezstarostnosti na zem a narazí na problém, jejž nebude umět řešit, ten si pořádně natluče.
Miliardy lidí umírají na bacil bídy a hladu, ale žádná loď se zelenými mužíčky naložená lahůdkami nepřijíždí, miliony lidí si zoufají nad ztrátou práce a možnosti seberealizace, ale nikomu nepřilétá vstříc holubice míru nesoucí v zobáčku pracovní umístěnku. Miliony lidí strádají léčitelnými i neléčitelnými nemocemi, zvýšenou kriminalitou a třesou se strachy, že jim živelní pohroma vezme to poslední, co jim ještě zůstalo, ale žádné záchranné sbory nepřijíždějí. Válečné konflikty ničí miliardové hodnoty a kosí lidské životy, ale z nebe se nesnáší zářící bohyně, která by na ně zatauzlovala, aby nechali toho nesmyslného počínání a šli radši obdělávat pole, pracovat a vytvářet hodnoty, aby bylo v dalších letech co jíst, kde bydlet a co obdivovat. Zoufalí, uražení a ponížení se srocují pod okny paláců privilegovaných a nezodpovědných, aby je donutili přijmout zodpovědnost, kterou jim dává jejich postavení, slabí zasahují silné, kteří je utiskovali, ze tmy a do zad, což je neklamné znamení, že se hodina velkého trestu přiblížila.
Opilý koráb se pomalu noří do hladiny špinavého oceánu a bere si příklad z Titaniku. V podpalubí a v nižších patrech nabírají námořníci a neprivilegovaní cestující vodu vědry, ale na kapitánském můstku a v hořejších patrech se ještě tančí. Hukot ničivé síly starší než lidstvo samo se však ozývá ve všech škvírách i škvírkách a chystá se smést již zkostnatělý a vnitřně rozvrácený řád, v němž je člověk člověku vlkem. A kolo dějin se točí a točí a závratnou rychlostí směruje říši neviditelné ruky trhu do propadliště dějin. A tak je ona říše spíše než věčná v poli ječném či lépe řečeno v háji zeleném. Zkrátka putuje tam, kam ji vedou její věrní služebníci – do pořádné činěnice, v níž se stane menší a menší, až bude nejmenší na celém světě a pokojně se odebere někam do galaxie hvězdného trpaslíka.
Vítězná práce soutěže sdružení pro levicovou teorii Socialistický kruh (SOK, www.sok.bz) o nejlepší esej na téma "Může kapitalismus fungovat donekonečna?"
Autor: ANDREA VYHNALÍKOVÁ
