Vědomí, poznání, pravda

  Na druhé straně však jako reakce na prohlubující se rozpory mezi vírou a vědami sílily i subjektivně idealistické hlasy agnosticismu, popírající tak či onak poznatelnost světa či jeho podstaty, přičemž některé z nich, jako např. solipsismus, byly ve svých důsledcích ještě fantastičtější než náboženství samo.

Každá jednostrannost však vždy vede k nesprávným závěrům

Marxistické pojetí vědomí

  Vědomí neexistuje nezávisle na čase. Vzniklo teprve na vysokém stupni vývoje hmoty, resp. její nejvýše organizované struktury - lidského mozku. Je produktem hmoty, je nejvyšší formou jejího pohybu a nejsložitější podobou jejího odrazu. Neexistuje nezávisle na hmotě, je výsledkem přírodně historického vývoje a vzniklo současně s lidskou bytostí jako její neoddělitelná součást, jako důsledek soužití jednotlivce se společností v procesu poznávání a měnění svých životních podmínek.

Vědomí je vlastností nejvýše organizované hmoty - lidského mozku

  Materiální svět existuje nezávisle na vědomí, je prvotní; vědomí je jeho vrcholným důsledkem a v tomto smyslu druhotné, odvozené. Vědomí má přes svůj ideální obsah materiální podstatu. Ideje, myšlení, to je reakce hmotného systému zvaného lidský mozek na ostatní materiální skutečnosti.

Vědomí je nejvyšší formou reakce živého organismu na sebe sama i vnější svět

  Teprve druhotně může jiné myšlení reagovat na již vzniklé ideje a dále je přetvářet. Díky tomu vědomí, jakmile vzniklo, může se zdánlivě od své materiální podstaty vzdalovat, může skutečnost předbíhat a předvídat, dovede se vracet do minulosti, dokáže vytvářet cokoliv zdánlivě nezávislého na materiální skutečnosti, umí snít a plánovat, poznávat i klamat, je schopno jakoby volně létat v prostoru, ale nemůže se od své materielní podstaty odtrhnout. Vědomí vybavilo člověka fantazií, tedy schopností přetvářet své odrazy skutečnosti do libovolné podoby, vytvářet obrazy neexistujícího, ať jsou to plány staveb a strojů či představy bohů a duchů. Ale bez člověka vědomí existovat nemůže.

Vědomí je produktem hmoty, jejím pohybem a existuje závisle na ní

   Vědomí existuje závisle na lidské řeči, nemůže se rozvíjet jinak než spolu s ní. Není možné jakési "čisté vědomí" na jazyku nezávislé. Lidská řeč se však vyvíjela v souvislosti s materiální praktickou činností lidí a výhradně ve společnosti. Čím složitější tato činnost je a čím složitější jsou společenské vztahy z ní vyrůstající, tím dokonalejší jazyk vzniká. Ani řeč ani vědomí nemohly vzniknout u izolovaného jedince. Ačkoliv nositelem vědomí je jednotlivec,jeho tvůrcem je společnost. Je závislé na materiálních předpokladech fyziologické a společenské povahy. Sám mozek jej není schopen vytvořit. Vědomí člověka vznikalo jako odraz jeho materiální činnosti i sociálních kontaktů při ní vznikajících. Formovalo se krůček po krůčku současně jako důsledek i podmínka práce spolu s člověkem, žijícím ve společnosti.

Vědomí je výsledkem i podmínkou materiální činnosti lidí a společenských vztahů

  Řešení vztahu bytí a vědomí představuje základní hranici mezi materialismem a idealismem. Zatímco materialismus chápe vědomí ve vztahu k bytí jako autonomní, idealismus tak či onak popisuje vědomí v tomto vztahu jako suverénní, to jest na bytí nezávislé.

Vědomí je ve vztahu k bytí autonomní, nikoliv suverénní

  Na první pohled se může zdát, že vědomí je vlastností či schopností jednotlivce. Vzniklo sice uvnitř jednotlivce, avšak současně také uvnitř společnosti. Bez sociálních kontaktů jedince se společností vědomí vzniknout nemůže. Jeho nositelem je sice individuum, ale jeho tvůrcem je společnost, která vytváří potřebu, možnost i nutnost vědomí; dokáže přenášet myšlení z generace na generaci, rozvíjet jej, korigovat a zprostředkovávat poznatky mnoha jednotlivců současných i minulých.

Vědomí je vlastností jednotlivce ve společnosti

Odraz

  Jednou ze základních, všeobecných vlastností hmoty je odraz. Je to schopnost hmoty zaznamenávat vnější vlivy a reagovat na ně. Je to schopnost reprodukovat to, co náleží odráženému objektu. Každému vývojovému stupni hmoty odpovídá určitá forma pohybu a jí odpovídající forma odrazu. V neživé přírodě existují elementární formy odrazu, např. otisk, stín či změna směru pohybu. V živé přírodě je základní formou odrazu dráždivost, tj. změna výměny látkové jako reakce na změnu vnějšího prostředí.

Odraz je schopnost hmoty reagovat na vnější vlivy

  U vyšších živočichů i u člověka probíhá toto odrážení prostřednictvím smyslů. Probíhá u každého organismu individuelně na základě jeho biologické výbavy. Tímto způsobem lze odrážet stránky okolního světa, které jsou přímo vnímatelné.

Smyslový odraz má individuelní povahu

  Tím, že člověk začal pracovat, byl postupně nucen odrážet i ty stránky světa, které přímo vnímatelné nejsou. Byla to např. tvrdost, houževnatost, pevnost, štěpnost či pružnost materiálu, který měnil. Stejně tak musel začít rozlišovat počty jednotlivých předmětů i lidí, podobnost a příbuzenské vztahy mezi nimi i vztahy příčiny a účinku mezi svým jednáním a jeho následky. Do určité míry mohl své chování, podobně jako nejvyšší savci řídit smyslovým myšlením, tj. uchovanými smyslovými představami. Avšak rozvoj jeho pracovní činnosti a z ní vyplývajících sociálních kontaktů jej přinutil využívat i další možnost, pro kterou již byl biologicky vybaven, tj. rozum. Práce a společnost jej k tomu vybavily i sociálně, daly vzniknout řeči, jež byla podmínkou i produktem kvalitativně nového, společensky podmíněného odrážení - vědomí.

Rozumový odraz má společenskou povahu

  Nejvyšší formou odrazu v živé přírodě je lidské vědomí, které je produktem mozku a společenského vývoje. Je odrazem hmotného světa kolem nás. Pouze člověk má schopnost rozumového odrazu. Nižší živočichové mají schopnost pouze odrazu smyslového. Lidské vědomí svět nejen odráží, ale prostřednictvím praxe také přetváří. Obsahuje nejen odraz skutečnosti, ale také odraz vztahu člověka k této skutečnosti. Je tedy více či méně zkresleným, přetvořeným obrazem skutečnosti. Vědomí nebylo člověku někým nebo něčím dáno, člověk žijící ve společnosti si jej vytvořil a neustále mění jako odraz svého života.

Poznání - to je odrážení

  Proces odrazu není pasivním přijímáním působení okolního světa na člověka, na jeho smysly, ale je aktivní reakcí, je společenskou činností při níž si člověk veden svými zájmy svět osvojuje a při tom mění.

Vědomí je aktivním, dialektickým odrazem skutečnosti a vztahu člověka k ní,
je nejvyšší formou odrazu

Poznání

  Jednou ze základních potřeb člověka je poznávat prostředí, v němž žije. Poznání, to je nekonečný společensko historický proces odrážení reality člověkem, trvající tak dlouho, jak dlouho bude existovat společnost. Jeho rozsah, hloubka, šířka i kvalita jsou omezovány pouze materielní skutečností samou, schopnostmi a potřebami člověka i společnosti, v níž poznává. Poznání je procesem, při kterém si člověk vytváří odpovídající obraz skutečnosti ve svém vědomí, a k této skutečnosti zaujímá určitý postoj. Poznáním se člověk mění z pasivního na aktivního účastníka vztahu k realitě.

Poznání je procesem přeměny člověka z objektu v subjekt

  Poznání tedy vždy obsahuje dvě složky:

objektivní - obraz reality ve vědomí, jehož přesnost je závislá na schopnostech jednotlivce a jeho možnostech, daných stavem vývoje společnosti a z něho vyplývajícími potřebami poznání. Objektivní složkou poznání je pravda.

subjektivní - vztah k poznanému, který vytvořený obraz upřesňuje či zkresluje nikoliv na základě odrážené skutečnosti, ale na základě zájmů člověka a jeho světového názoru. Vede k přesným či nepřesným výkladům poznaného, k přijímání či odmítání části poznatků.

Každé poznání má vždy svou objektivní a subjektivní stránku

  Poznání, to je činnost společnosti, která ale může být vykonávána, stejně jako kterákoliv jiná činnost, pouze prostřednictvím jednotlivců. Jejich poznání je vždy jen omezené, úzké, dílčí, obsahuje subjektivně podmíněné omyly, má svou emotivní stránku i bariéry vyvěrající ze světového názoru poznávajícího. Teprve společnost jako celek prověří, v čem má jednotlivec pravdu a v čem se mýlí, teprve společnost dokáže postupně odvrhnout všechen subjektivní a dobou podmíněný balast, objektivizovat poznání jednotlivce a přebrat od něho to, co vstoupí do vědy, jako kolektivní zkušenosti lidstva.

    Je to společenský proces, v němž izolovaný jednotlivec sehrává větší roli jen výjimečně. Společnost poznání potřebuje a umožňuje, jednotlivec jej zprostředkuje. Je-li geniální, tím lépe. Není-li, bude to trvat déle. Je-li příliš geniální, společnost jeho poznání nepřijme, protože zbytečně předběhl její praxi. Později, až bude potřeba, učiní poznání jiný jednotlivec, třeba méně zdatný. Genialita člověka může spočívat jen v tom, že využije všech možností, které mu k tomu rozvoj společnosti dává a učiní právě ten objev, který společenská praxe potřebuje. Zkoumá-li někdo věci momentálně nepotřebné, je pouhým podivínem, i kdyby měl tisíckrát pravdu. Poznání je společenským procesem a je podmíněno možnostmi, které k němu společnost vytváří. Základem lidského poznání se stala až lidská práce.

Poznání je výsledkem společenské praxe

   Praxí se rozumí cílevědomá, smyslově předmětná činnost společnosti, která vede k přeměně skutečnosti, tj. přírody či společnosti. Jejím základem je výrobní činnost lidí, tedy výměna látek mezi společností a přírodou. Poznání z praxe vychází a k ní směřuje. Praxe je zdrojem opatřování si životních potřeb a současně pramenem odrážení reality. Praxe je prvotní, poznání je druhotné. V praxi člověk poznává a poznání ovlivňuje praxi. Mezi praxí a poznání existuje dialektický vztah. V praxi člověk získává i ověřuje své poznání.

Praxe je východiskem, cílem a kriteriem pravdivosti našeho poznání

  Poznání je nerozlučitelně spjato s prací; je její podmínkou i produktem současně. Práce je základem poznání a poznání umožňuje práci. Vznikají a vyvíjejí se současně. Vzájemně se podmiňují, doplňují, rozvíjejí a prolínají. Jejich nositelem může být tentýž člověk i různí lidé. Práce i poznání se mohou krátkodobě navzájem předbíhat, mohou za sebou zaostávat, někdy jsou totožné, jindy se od sebe vzdalují či přibližují. Mohou mít v různých dobách a na různých místech rozdílný význam. Jsou-li od sebe dlouhodobě odtrženy odtrženy, vede to k jejich degeneraci.

Poznání je druhou stránkou práce

Každé poznání má své podmínky nebo-li kořeny, z nichž vyrůstá:

gnoseologické, tedy soubor předchozích poznatků, které nové poznání umožňují. Při tom však některé z nich mohou působit částečně i jako brzda poznání, protože jsou neúplné, nepřesné, zafixoval se jejich minulý špatný výklad, a to odvádí pozornost jiným směrem.

společenské, tedy soubor potřeb společnosti, které nové poznání vyžadují. Zároveň však v třídně rozdělené společnosti mohou zájmy některých tříd či skupin působit jako retardační faktor, neboť je pravdivé poznání ohrožuje.

  Poznání zdaleka nezáleží jen na kvalitách jednotlivce, který k němu dospěje, na jeho ochotě zabývat se právě tím či oním, na jeho vůli a pracovitosti. Poznání je především důsledkem potřeb společnosti, a proto k němu docházet musí.

Poznání je procesem zákonitým

  Žádné poznání není jednou pro vždy, není definitivní, absolutní. Každé jen více či méně odráží možnosti a potřeby dané doby. Každé poznání bude po čase rozvinuto, prohloubeno, ale i opraveno. Každý poznatek vždy vyvolává nové otázky a otevírá prostor pro poznání nové. Každá realita se neustále mění a spolu s ní se mění i její poznání.

Poznání je nekončícím procesem

  Každé lidské poznání je vnitřně rozporné, obsahuje pravdy i omyly, poznatky částečné i úplné, dočasné i trvalé. Poznání vzniká z rozporů a rozpory mezi jednotlivými částmi vědění jsou základem jeho dalšího vývoje. Nejsou-li poznání, věda, pravda, jazyk či umění vnitřně rozporné, jsou mrtvými. Není chybou dopouštět se omylů, chybou je setrvávat v nich, nebo dokonce vytvářet při obhajobě svých chyb novou "vědu".

Poznání je vždy vnitřně rozporné

  Nové poznání se ve společnosti často setkává s odporem; naráží na setrvačnost společenského vědomí, na společenské zájmy, kterým nevyhovuje, na žárlivost těch, kteří k němu nedospěli i samolibost těch, jenž měli monopol na poznání dosavadní. V přírodních vědách o něco méně, ve společenských vědách prakticky vždy. Pravda o společnosti je vždy popírána.

Pohyb vědomí, stejně jako každý jiný pohyb, naráží na odpor

  Hranicí poznání je jen stav reality, dočasnými bariérami mohou být možnosti, vytvořené dosavadním vývojem společnosti a potřeby, které společnost má. Jiné hranice poznání nejsou. Není nic, co by bylo nepoznatelného. Vše existující je poznatelné, někdy s obtížemi, někdy to dlouho trvá, mnohokrát se člověk mýlí, ale svět je poznatelný.

Formy poznání

Smyslové

  Smysly jsou základním nástrojem člověka k poznávání. Jedině jejich prostřednictvím získává prvotní informace, poznání umožňující, pouze díky jim člověk odráží, tedy vnímá okolní svět. Avšak teprve další zpracovávání těchto informací činí člověka člověkem. Smyslové poznání je umožněno dráždivostí

počitek je základní, nejjednodušší formou odrazu světa vědomím. Je to výsledek smyslového odrazu umožněný dráždivostí, který  vedle toho že vyvolává jako reakci organismu změnu jeho funkcí, je-li to třeba k přežití, může být uložen do paměti např. k vytvoření podmíněných reflexů či využit k dalšímu zpracování. Jeho prostřednictvím člověk odráží  jednotlivé vlastnosti předmětů objektivní reality, např. tvar, barvu, vůni. Je to jediný kontakt našeho styku se světem. Vše, co se v rozumu vytvořilo a přetvořilo, bylo vědomím přijato pouze formou počitků. Bez počitků by nebylo možné vytvořit v lidském vědomí vůbec nic. To ovšem neznamená, že ve vědomí je pouze souhrnem jednotlivých počitků - je v něm především zobecnění jejich obsahu, zprostředkované jazykem. Počitek je základním stavebním kamenem vědomí, což samozřejmě neznamená, že kamení je vždy stavbou.

vjem je souborem počitků a jejich vzájemným propojením, celistvým obrazem utvořeným v našem vědomí smyslovými orgány, který jsou vyšší živočichové schopni uchovávat pamětí. Vnímání je procesem smyslového poznávání; je předpokladem, nikoliv důkazem myšlení. Paměť a vnímání nejsou vlastní pouze člověku - myšlení ano.

představa, to jsou vjemy a jejich soubory, které dříve na naše smysly působily, uchovaly se v paměti a mohou být znovu vyvolávány. Je to psychický jev, v němž se poprvé odtrhuje naše vědomí od objektivní reality, je to přechod mezi smyslovým a rozumovým poznáním. Při představě může člověk vytvářet taková spojení mezi vjemy, která v realitě neexistují, a to je základem fantazie. Schopnost představy je nezbytným spojujícím prvkem mezi smyslovým a rozumovým poznáním; umožňuje člověku volně manipulovat se smyslovými obrazy.

Smyslové poznatky jsou objektivně majetkem jedinců, přestože byly vytvořeny za spoluúčasti společnosti

Rozumové

  Je vyšší formou poznání, je výlučnou schopností člověka. Je to další zpracování toho, co člověk z okolního světa odrazil svými smysly.

pojem je myšlenkovou abstrakcí, hledající společné podstatné znaky jednotlivých vjemů. Je to zobecnění, formy a obsahu tvořené rozumem pro určitý druh vjemů. Je subjektivním odrazem měnící se reality, a proto se jeho náplň mění spolu s ní, ale také v závislosti na tom, jak jej lidé používají. Nejsou věčné, neměnné pojmy se stálým obsahem, nezávislým na živé praxi a poznání člověka.

soud je logickou soustavou pojmů, jejich pravdivým či nepravdivým spojením

úsudek je takovým spojením několika soudů, které vytváří nový poznatek

Rozumové poznatky jsou objektivně majetkem společnosti;
přestože vznikly jen ve vědomí jedince - byly vytvořeny společností

  Rozumové a smyslové poznání spolu tvoří dialektickou jednotu, spolu se podmiňují i ovlivňují a pouze ve vzájemném působení umožňují dospět k pravdivému poznání.

  V procesu vývoje vědomí se u člověka vyvinula inteligence, tj. schopnost rychle a správně používat paměť, vytvářet dotek mezi smysly i rozumem a spojovat správně jednotlivé pojmy a soudy a vyvozovat z nich závěry.

  Současně s rozumem však člověk během svého vývoje rozvíjel i další schopnost, jejíž základ získal již v dávném stádiu evoluce. Jeho dráždivost, tj. základní vlastnost každého živého organismu, nabývala stále složitějších podob. Čím dále tím více jej vzrušovaly nejen jeho počitky, ale i poznatky rozumu a jeho rozvíjející se zájmy. Vznikaly lidské emoce, které již nebyly pouhými pudy; provázejí každé jeho poznání i počínání. Jsou materiálně i sociálně podmíněny, mají své individuální i společenské příčiny. Více či méně, zjevně či skrytě ovlivňují jednání člověka a mohou být ovlivňovány. Jsou člověkem využívány i zneužívány. Mohou být v souladu i v rozporu s rozumem člověka či jeho zájmy; lze je potlačit, ale nelze se jich zbavit.

Spolu s rozumem člověk poprvé získal schopnost chovat se i nerozumně

Stupně poznání

  Poznání probíhá v různých stupních, které představují různou úroveň poznání, a které spolu souvisejí:

• empirické poznání, vychází z pozorování, zkušeností a experimentu. Je základní formou správného poznání, ale samo o sobě k správnému poznání nevede
• teoretické poznání, tj. použití abstraktního myšlení, odhalení skrytých vztahů a zákonitostí
• běžné poznání je souhrnem znalostí normálního člověka; je útržkovité, nesystematické, povrchní, setrvačné, podléhá zájmům a cílům člověka, je ovlivněno zkušenostmi i sociálními rolemi a vztahy, dopouští se nesprávného zobecňování
• vědecké poznání je nejvyšší formou, má obecný charakter, je ucelené, systematické, a má formalizovaný jazyk. Používá mj. indukce a dedukce, abstrakce a konkretizace, analýzy a syntézy; má formu definic, formulovaných zákonů, teorií či hypotéz
•   Zvláštní podobou poznání je intuice, tedy podvědomé, instinktivní používání zkušeností, znalostí, světového názoru, citů i pudů k okamžité orientaci v problému. Intuice je ovlivněna potřebami a zájmy člověka, je podmíněna znalostmi i zkušenostmi a musí být dodatečně korigována rozumem.

  Falešnou formou poznání je iluze. Je to nový obraz vytvořený vědomím, složený jako mozaika  ze střípků pravdy, ale poskládaný jinak, než pravdě odpovídá. Je zcela zákonitě doprovodným jevem schopnosti člověka abstraktně myslet a mít fantazii. Může být i důsledkem optického klamu, duševní poruchy, ale většinou bývá výsledkem zjednodušení, neznalosti či podcenění některých faktů a hlavně nevyzrálostí světového názoru člověka.

  Zcela absurdní obdobou poznání je fanatismus, kdy zájmy člověka, vyplývající z jeho postavení ve společnosti, jsou natolik silné a jeho znalosti naopak natolik slabé, že se spokojuje s povrchními informacemi, které mu vyhovují, odmítá jiné, nepřemýšlí o nich a slepě na ně reaguje. Fanatismus nemůže dospět k pravdě, protože mu v tom brání neznalost a sociální tlak.

  Za poznání se vydává i šarlatánství, které je jeho předstíráním. Postupuje opačně než poznání, které vyvrací staré domněnky novými fakty: snaží se vyvracet nová fakta starými domněnkami. Šarlatánství nikdy není pouhým omylem, je vždy ekonomicky podmíněno. V přírodních vědách je považováno za odsouzeníhodné, zatímco ve společenských vědách a zejména v politice je často uctíváno a oceňováno.

  Poznání je odrazem okolního světa v lidském vědomí. Je především výsledkem aktivního, praktického vztahu člověka k světu. Člověk se světa nezmocňuje pasivním nazíráním, nýbrž aktivní, smyslově předmětnou činností.

Člověk poznává svět tím, že jej mění

Myšlení

  Myšlení je procesem poznávání a formování vědomí. Vzniklo jako specificky lidský způsob odrazu objektivní reality v průběhu miliony let trvajícího biologického a společenského vývoje člověka. Nelze je v žádném případě redukovat na fyziologické pochody, které při něm probíhají. Je složitě podmíněno mnoha faktory:

• objektivní existencí vnějšího prostředí
• prací, kterou toto vnější prostředí neustále přetváří, aby v něm mohl přežít
• společenskými vztahy, bez nichž by nemohl pracovat
• řečí, kterou byl nucen si vytvořit jako podmínku i důsledek práce a společenských vztahů
• biologickými předpoklady, které vznikaly v procesu vývoje tím, že přežívali pouze jedinci pro práci, společnost, řeč a myšlení lépe vybavení

  Myšlení je souhrnem fyziologických a společenských procesů, při nichž člověk operuje s vjemy, pohyby, zkušenostmi, představami, které ukládá do paměti, a z nich vytvořenými pojmy, úsudky, soudy, abstrakcemi, analýzami, hypotézami či teoriemi, které svou fantazií volně spojuje a zpětně ověřuje s objektivní realitou, jejíž jsou pravdivým, zkresleným či převráceným odrazem. Je biosociálním procesem, vznikajícím ve společnosti, od které nelze oddělit.

    Člověk spolu s poznatky získává i emoce, které je doprovázejí. Mnohé poznatky jsou mu totiž nepříjemné; zbavují jej krásných iluzí, nutí jej měnit jeho zvyky, odporují jeho potřebám a zájmům, činí zbytečným co se léta učil, vyvracejí to, v co léta věřil. Naopak některé omyly mu vyhovují, určité iluze se mu líbí. Myšlení je tak vždy dialektickou jednotou racionálního a emocionálního, které se vzájemně podporují i potírají. Myšlení může pravdu odhalovat i bojovat proti ní, je schopno bořit staré iluze a vytvářet nové, mýlí se a umí i lhát.

Myšlení je vždy ovlivňováno potřebami jednotlivce a společnosti,
ale i emocemi a zájmy, pramenícími ze společenských vztahů v nichž vzniká.

  Myšlení je nejvyšším produktem života a nese sebou základní vlastnost, charakterizující život: má schopnost rozmnožovat se, dokonce třemi způsoby současně.

• tím, že se jedinec učí od ostatních, spojovat jejich poznatky a vytvářet nich nové
• tím, že jedinec je schopen učit sám sebe a vytvářet nové poznatky
• tím, že jedinec předává produkty svého myšlení ostatním

Důsledkem toho je, že žák dokáže předčít svého učitele, že myšlení generace po generaci roste kvantitativně i kvalitativně.

  Člověk nejen napodobuje chování ostatních jedinců, tak jak se děje v živočišné říši běžně. Lidský jedinec se vědomě, ze své potřeby učí. Dokáže předávat poznatky nejen svému druhu, ale i jiným vyšším živočichům, kteří jej napodobují a ve snaze získat odměnu či jeho přízeň se od něj učí. Ale nedokáží předat to, co se naučili, svým potomkům, neumějí si to sdělit řečí, nedovedou vytvořit poznatky vyšší. A dovednosti získané od člověka jim nejsou nic platné v jejich přirozeném materiálním i sociálním prostředí - spíše naopak. Nemají potřebu myslet a chybí jim k tomu biologické i sociální předpoklady, které se miliony let vyvíjely u člověka odlišným směrem než u nich. Zvířata odrážejí objektivní realitu po svém, a pokud se nám v něčem podobají, tak je to právě v tom.

Myšlení je výlučnou schopností člověka a kdo tvrdí opak, zapomněl, co z něj člověka dělá

Pravda

  Pravda je objektivní stránkou poznání. Neexistuje kdesi mimo člověka. Je procesem shody našich poznatků s objektivní realitou, je to správný obraz reality v našem vědomí. Pravda není totožná s objektivní realitou - ta totiž není ani pravdivá ani nepravdivá, ta proste existuje. Pravda je momentálně dosažitelným stupněm shody poznání s realitou. Pravda je objektivní, nezávislá na lidském vědomí, přestože existuje pouze v něm. Neexistuje však pravda jako taková. Je to pojem lidmi vytvořený a lidem sloužící. Člověk vytvořil pouze pojem, jeho obsah nevytváří, ale odráží. Pravdu nemůžeme poznat smyslovým poznáním; to je jen velmi jednoduché a dává nám jen dílčí poznatky. Ty musíme zpracovat rozumem, jenž dokáže pronikat k podstatě jevů a vidět je v souvislostech a vývoji.

Pravda je filozofická kategorie k označení souladu našeho poznání s jeho objektem

  Neexistují věčné, jednou pro vždy dané a na člověku nezávislé pravdy. Každá pravda je vždy objektivně podmíněna stupněm vývoje poznávaného objektu, schopností poznávajícího subjektu i dobou, která pro poznání vytváří lepší či horší podmínky. Je formulována vždy v určitých objektivních i subjektivních podmínkách. Člověk neobjevuje pravdu najednou, ale postupně, poznenáhlu a neustále; opravuje, prohlubuje, upřesňuje své poznání: pravda je stále širší a složitější.

Pravda, stejně jako vše ostatní, se vyvíjí

Pravda má vždy dvě stránky:

• absolutní stránka, tj. objektivní stránka pravdy, je nezávislá na vědomí, ale závislá na objektu poznání. Vyjadřuje něco, co se vývojem nezavrhuje, ale obohacuje o nový, objektivní obsah. Je to neměnná stránka pravdy, která však vystupuje vždy pouze ve vztahu k druhé stránce
• relativní stránka pravdy, tj. subjektivní stránka, daná subjektem poznání, jeho schopnostmi a stupněm vývoje společnosti. Obsahuje i nutné omyly a zjednodušení, podmíněné dobou a možnostmi poznání. Zachycuje objektivní realitu vždy jen v určitých mezích, podmínkách či vztazích. V dalším procesu se pak upřesňuje a rozvíjí.

Pravda je vždy dialektickou jednotou své absolutní a relativní stránky

  Absolutní či relativní pravdy neexistují samy o sobě. Dogmatismus absolutizuje stránku absolutní, relativismus naopak absolutizuje relativní stránku pravdy. K pravdivému poznání však nevedou. Žádnou pravdu nelze absolutizovat, zveličovat či přeceňovat, každou pravdu je nutno pochopit a rozvíjet. Největších omylů se člověk dopouští absolutizací dílčích, jen částečně pochopených a dosud nerozvinutých pravd.

Každý nový poznatek vyvolává nejméně dvě nové otázky

  Objektivní realita je svým rozsahem i hloubkou nekonečná, nevyčerpatelná, rozporná, a stále se vyvíjí. Proto i poznání, jako odraz této nekonečné, měnící se reality nebude nikdy zcela dokončen, bude vždy rozporný. Absolutní pravda je cíl, kterého nemůžeme dosáhnout, ale můžeme se k němu neustále přibližovat. O každé dosažené pravdě je možné a nutné pochybovat, každou je třeba porovnávat s novými poznatky, každou musíme neustále upřesňovat a rozvíjet. Pochybování o pravdě nemůže vést samo o sobě k jejímu odmítání, ale nejprve k dalšímu zkoumání, a teprve poté k jejímu upřesňování. Stejně tak jako objektivní realita, i o ní vypovídající pravda je nevyčerpatelná.

Pravda je nekončícím procesem

  Pravdivé poznání odráží reálné souvislosti a vztahy všech stránek i vlastností zkoumaného objektu. Bere v úvahu jeho pohyb a vývoj, jeho vnitřní i vnější rozpory. Nemůže abstrahovat od čehokoliv podstatného, nemůže vytrhávat věcí a jevy z jejich souvislostí. Správný postup je ten, že jev nejprve jakoby vytrhneme ze souvislostí, izolujeme, po prozkoumání jej musíme vrátit zpět a prostudovat v těchto souvislostech. Jinak bychom vytvářeli abstraktní, falešný obraz ve svém vědomí. Abstraktní pravdy neexistují.

Pravda je vždy konkrétní

  Zvláště složité je dosahovat pravdy při zkoumání společenských procesů, současných i minulých. Nikdy nelze posuzovat minulost dnešníma očima, hodnotit činy minulých generací měřítky současníků, vycházet při tom hodnocení z dnešních poznatků. Nelze přenášet své názory do minulosti. Vždy je třeba respektovat poznatky, materiální i společenské podmínky a možnosti onoho času a prostoru, který posuzujeme, jinak vždy vytvoříme zkreslený obraz. Není možné zkoumat společnost na základě idejí jindy a jinde vytvořených.

Pravda o společnosti vyžaduje konkrétně historický přístup

  Pravda má vždy objektivní obsah, i když je odrážena subjektem. Nezávisí na jeho vůli a vědomí, může s nimi být v rozporu. Pravda nemusí vyhovovat ani tomu, kdo ji objeví. Pravdu si lidé přizpůsobují svým zájmům a pak přestává být pravdou. Neexistují v dané věci pravdy dvě; nemůže mít každý svou pravdu. Neexistuje subjektivní pravda. Je pouze jedna pravda, lišit se můžeme jenom stupněm jejího poznání.

Pravda je objektivní

   Pravda vždy naráží na něčí zájmy, a proto bývá popírána. I za rotaci Země se upalovalo. Týká-li se pravda společnosti, nemůže nekolidovat se zájmy některých skupin, a proto je vyvracena vždy. O to je dosažení pravdy ve společenských vědách složitější. Pravdu můžeme ověřit dalšími pravdami, ale to je vždy jenom částečné, pomocné, dočasné. Pravdu nemůžeme měřit její užitečností či prospěšností, jak tvrdí pragmatismus. O tom, co je pravda, nakonec nerozhodne jednotlivec, ale široká, dlouhodobá, účelná společenská praxe, která ji uplatní či odmítne.

Verifikací pravdy je společenská praxe

  Avšak ani praxe není kriteriem absolutním. V praxi se původním obyvatelům Ameriky v celém světě dodnes říká "indiáni", přestože s Indií nemají nic společného. Bohy uctívá většina obyvatel zeměkoule, přestože neexistují. I lidská praxe bývá všelijaká. To však člověku nemůže bránit v jeho nekonečné cestě za pravdou, posetou omyly i lží.

  Každá cesta k pravdě se skládá z jednotlivých dílčích chyb a omylů. Bez nich není možné žádné poznání. I omyl je v procesu poznání důležitý - teprve v konfrontací s ním je pravda poznatelná. Každý omyl vyvolává v poznání rozpory, nutí člověka hledat důkazy k jeho vyvrácení a tím jej přibližuje k pravdě. Překážkou k poznání pravdy jsou vždy jen omyly počáteční a to jen tehdy, jsou-li zveličovány a posvěcovány glorifikovanou autoritou a přeměňovány v dogma.

Pravda umožňuje člověku orientaci

--------------------------------------------------------------------------------