Dialektika

  Již lidová moudrost říká, že "všechno souvisí se vším". Ve skutečnosti tomu tak opravdu je. Všechny věci a jevy kolem nás jsou vzájemně podmíněny, působí na sebe, ovlivňují se a souvisejí spolu. Neexistují věci a jevy izolované, ničím nepodmíněné. To je nejzákladnější princip hmotného světa. Tento princip platí v přírodě, ve společnosti i v myšlení.

Mezi dvěma, zdánlivě oddělenými jevy existuje vždy další, který je spojuje

  Každá věc, každý jev vytržený ze souvislostí,  jsou iracionální, neobjasnitelné. Při zkoumání čehokoliv je nutné postupovat tak, že to prozkoumáme izolovaně, jakoby vyjmuté ze souvislostí. Poté však všechno musíme  vrátit zpět do svých souvislostí a prozkoumat znovu spolu s nimi jako celek. Teprve tehdy můžeme dojít k pravdivému poznání věcí a jevů.

Všechny věci a jevy spolu souvisejí

  Souvislosti věcí a jevů jsou nejrůznějšího druhu, existuje jich nekonečné množství, vždy stále znovu a znovu bude možné odhalovat nové. Souvislosti můžeme nejrůznějším způsobem klasifikovat, např. podle:

charakteru: přírodní, společenské, ontologické, gnoseologické, druhové, časové

složitosti: jednostranné, vícestranné
obecnosti: zvláštní, obecné, univerzální
důležitosti: podstatné, vedlejší, zanedbatelné, příčinné
forem pohybu: mechanické, fyzikální, chemické, biologické, sociální
vědních disciplin: matematické, statistické, ekonomické, právní aj.
  Význam jednotlivých souvislostí se mění spolu s okolnostmi, tedy s podmínkami, v nichž jevy probíhají. Poznání, tj. odhalování takových souvislostí, které jsou v daných podmínkách podstatné. Filozofie však zkoumá pouze souvislosti univerzální, ostatními se zabývají příslušné vědy.

Umění poznávat je uměním odhalovat souvislosti a pochopit jejich význam

2. Princip vývoje

  Vše se pohybuje, mění a vyvíjí. Vesmír, příroda, člověk, společnost, myšlení, prostě vše. Není na světě nic, co by se neměnilo, nepohybovalo, nevyvíjelo. Není hmoty bez pohybu a pohybu bez hmoty. Pohyb a změna jsou základními principy materiálního světa. Vše, co se dnes jeví takové, je zítra jiné. Při zkoumání čehokoliv musíme jev vytrhnout z jeho pohybu, vývoje, procesu změn, prozkoumat staticky, a poté jej znovu vrátit tam, kam patří, a prozkoumat jej ještě v jeho pohybu, v jeho historickém vývoji. Teprve tak můžeme dojít k pravdivému poznání.

  Metafyzický přístup ke světu uznává zpravidla kvantitativní vývoj, tedy takové změny, jimiž se mění jednotlivé vlastnosti, ale nemění se charakter, podstata věcí a jevů. Za zdroj tohoto vývoje jsou považovány vnější vlivy. Dialektický přístup vedle toho vidí i kvalitativní změny, to je takové, při nichž se v důsledku kvantitativních změn mění charakter, podstata věcí a jevů, tedy jejich kvalita. Za zdroj vývoje považuje vnitřní síly - rozpory působící uvnitř věci či jevu.

Pohyb má tři základní podoby:

prostá změna, to je pohyb na stejné kvalitativní úrovni. Mění se jednotlivé stránky, místo, forma, obsah, ale nemění se dosud podstata věci či jevu, taková změna se zatím jen připravuje

vývoj, to je pohyb měnící kvalitu věci a jevu, tendence změn směrem od jednoduššího ke složitějšímu, od nižšího k vyššímu, tedy pohyb po vzestupné linii jenž obsahuje zánik starého a vznik nového

rozklad, tedy návrat k jednoduššímu, nižšímu, rozpad, zánik, úpadek, který však vždy připravuje podmínky pro vývoj něčeho dalšího

   Tyto podoby pohybu se zpravidla nevyskytují v čisté podobě, ale ve vzájemné kombinaci, kdy je jedna z podob převažující.

Pohyb, změna a vývoj jsou formami existence všeho

3. Princip rozpornosti souladu

  Vše existující utváří vždy určitou jednotu. Každá jednota je však rozporná uvnitř i s vnějším světem. Každý soulad je jen zdáním, tvoří jej vždy rozpory. Tyto rozpory jsou vnitřním zdrojem vývoje věcí a jevů, samovývoje světa. Vývoj, to je řešení existujících rozporů. Stav věcí je vždy jen jedním ze stupňů řešení rozporů. Nic není bezrozporné, a proto věčné. Každý soulad je jen formou, jejímž obsahem jsou vnitřní rozpory. Vyřešení každého rozporu přináší vždy rozpory nové. Zánikem vnitřních rozporů zanikají věc či jev jako takové a stávají se něčím jiným - s novými rozpory.

Vše existující je vnitřně rozporné

Dialektika je teorií i metodou

  Dialektika je univerzální teorií, chápající svět v neustálém pohybu a změně, odmítající strnulé pohledy na cokoliv. Je teorií světa, v němž všechno souvisí se vším, jedno vyvolává druhé, je jím podmíněno, a ve kterém je vše ve své proměnlivosti pouze dočasné a vždy vnitřně rozporné.

  Je nejen teorií, vysvětlující svět, je současně nejobecnější metodou jeho poznání a také přeměny. Metodologické předpoklady k tomu byly formulovány Leninem:

Věci a jevy je nutno zkoumat objektivně a všestranně
Nelze je vytrhávat ze souvislostí, musí být zkoumány konkrétně historicky

Je třeba najít hlavní vnitřní souvislosti, vedoucí k vývoji věcí a jevů, tj. postupovat metodou hlavního článku

A nakonec uvést své představy do souladu s objektivními tendencemi vývoje

  Materialistickou dialektiku tvoří systém zákonů a kategorií, které nelze užívat izolovaně a měřit skutečnost buď tím či oním zákonem, tou či onou kategorií, nýbrž vždy pouze v jejich vzájemných souvislostech tak, jak se v realitě projevují. Jinak by byla dialektika mrtvou, neužitečnou scholastikou.

Dialektika je nejúplnější a nejobecnější metodou poznání i praktické přeměny světa