Dialektický materialismus

Komunisté v Evropě byli poraženi. Stalo se to už mnohým v lidských dějinách. Poraženi byli všichni ti, kteří překáželi dalšímu vývoji, ale i ti, kteří se dopouštěli na perspektivních cestách hrubých chyb. Vývoj lidstva se totiž odehrává jenom tak.

  Všichni vítězové si vždy mysleli, že zvítězili provždy a nade vším. Unikalo jim, že jejich vítězství je jen částečné, relativní a dočasné, že je pouhým kompromisem mezi jejich vůlí a možnostmi, mezi jejich přáním a realitou. Ať to byl boj zbraní nebo myšlenek, každé sebevětší vítězství se po létech jevilo budoucím generacím jako malicherné. I nad těmi co sahali až do nebe, nakonec vyrostla tráva. Jenže vždy něco přežilo, většinou potichu a nenápadně. Pravda je totiž skromná, někdy až nudná. Není tak krásná a zajímavá, jako její mladší sestra - lež.

  Posuďte sami, co nebylo poraženo s komunisty. Poznejte základy jejich myšlení tak, jak je začali formulovat Karel Marx a Bedřich Engels již v roce 1844. Jejich pomníky bylo snadné odstranit, jejich jméno je lehké hanobit, ale jejich přínos k lidskému poznání by bylo nutno překonat, tedy nahradit něčím pravdivějším a přesnějším.

  Teoretickým základem marxismu je dialektický materialismus, o němž dnes jenom stěží uslyšíte. Patří k tomu, o čem se organizovaně mlčí. To proto, že je prostě pravdivý, že jej nijak nelze popřít, vyvrátit, porazit. Věda mu dává za pravdu, každý vědec z něj ve svém oboru vychází. Stal se samozřejmostí, kterou však není radno spojovat s opovrhovanými komunisty. A tak, světe div se, proti pilířům marxistické teorie se dnes neútočí. Mlčí se o nich v bláhové naději, že svět zapomene, kdo byl autorem.

Dialektika a materialismus

  Tyto dva přístupy k světu mají ve filozofickém myšlení hluboké tradice. Vyvíjely se od dob Antiky jako samostatné, často protikladné směry myšlení, většinou nezávisle na sobě, odděleně. Jen tu a tam se u starých materialistů objevovaly záblesky dialektického myšlení. Filozofové, kteří v novověku rozvíjeli dialektický názor na svět, pak byli ve své většině idealisty a materialismem opovrhovali. A tak se dialektika a materialismus rozvíjely nejen vedle sebe, ale velmi často i proti sobě, jako nesmiřitelní odpůrci.

  Bylo to do značné míry přirozené. I dnes mají lidé, zastávající materialistický světový názor, velmi často tendenci zjednodušovat, vidět svět v pevném řádu, strnule a mechanicky, pravidelně se pohybující jako nebeská tělesa, řízená fyzikálními zákony, nepřipouštějícími výjimky a pochybnosti. Rádi třídí a zařazují své poznatky v přehledné systémy, definují a klasifikují, hledají jednoznačné příčiny.

Materialismus často mívá tendenci k absolutizaci

  Naproti tomu jsou i současní idealisté náchylnější k pochybnostem, jejich postoji se spíše příčí pevné zákonitosti, hledají výjimky, rozpory; jejich z idealismu vyplývající nedůslednost je nutí k relativizování, neurčitosti, vyhýbají se jednoznačnosti, absolutizaci a jedinou pevnou jistotou je pro ně jejich idea v podobě boha či čehokoliv jiného. A v tomto smyslu je jim komplikovaná dialektika přece jen bližší než strohý mechanicismus.

Idealismus často mívá tendence k relativizaci

  Jenže svět je složitější, a v plné šíři to bylo možné pochopit až tehdy, kdy jeho poznání udělalo obrovský skok kupředu. A do této doby se narodili Karel Marx a Bedřich Engels.

  Dialektický materialismus je logickým vyústěním a spojením vývoje
dvou do té doby samostatných a protikladných filozofických směrů -
dialektiky a materialismu