Dialektické zákony

  Žádný rozpor nikdy není jediný. Uvnitř věci či jevu jich vždy působí více. Existují rozpory hlavní, které jsou nositelem tendence vývoje, a rozpory vedlejší. Základní rozpory působí po celou dobu trvání jevu jako takového, vedlejší rozpory mohou vznikat a zanikat, aniž to mění podstatu jevu.

Rozpory nejsou neměnné, vyvíjejí se:

rozdíl, tj. počáteční stádium, formování rozporu; vzniká rozdílným pohybem částí uvnitř celku

protiklad, tj. rozvinutý rozpor jako důsledek dalšího pohybu, jeho zvláštním druhem je antagonismus

konflikt, tj. vyústění a řešení rozporu, negace jevu jako takového, jeho podstatná změna, tedy další pohyb

Rozpory jsou důsledkem i příčinou pohybu

  Rozpory mají různé formy závislé na prostředí, v němž se projevují. Jsou různé v hmotě neorganické, organické a sociálně organizované - tedy ve společnosti. Každé formě pohybu odpovídají různé formy rozporů. Čím jsou věci a jevy složitější, tím složitější v nich probíhají rozpory. V neorganické přírodě jsou rozpory ukryty, ale nikdo je neukrývá. Ve společnosti jsou rozpory také ukryty, ale navíc jsou lidmi často záměrně zastírány, popírány, vyvraceny, navenek zakrývány rozpory jinými, méně důležitými. Rozpory mohou být lidmi i absolutizovány, bývá zatajován jejich skutečný význam, za hlavní mohou být vydávány rozpory vedlejší a naopak. Proto se rozpory ve společnosti obtížněji hledají. Tím spíše, že hledající je vždy v těchto rozporech osobně zainteresován a zpravidla se vědomě či bezděky ztotožňuje s některým protikladem.

   Rozpory nejsou jen uvnitř věcí a jevů, ale také mezi nimi navenek. Mezi vnějšími a vnitřními rozpory existuje dialektická jednota.

vnitřní rozpory jsou rozhodující, určující, jsou hlavním zdrojem vývoje jevu

vnější rozpory ovlivňují rozpory vnitřní, mohou do nich přerůstat a teprve tehdy, když se tak stane, když ovlivní vnitřní rozpory, se mohou stát rozhodujícími

  Všechny věci a jevy se vyznačují rozpory, jsou jednotou protikladných stránek a tendencí, které se navzájem střetávají a popírají. Boj vnitřních protikladů ve věcech a jevech je vnitřním zdrojem jejich změny, je zdrojem vývoje a vede k zániku starého a vzniku nového.

Rozpor ve věcech a jevech je vnitřní, nutný a trvalý vztah,
který je zdrojem jejich samovývoje

  Předmarxistické filozofie, pokud nějaký vývoj uznávaly, hledaly zpravidla jeho vnější zdroje, ležící mimo věci či jevy a zvenčí na ně působící. Zatímco materialisté pátrali po hmotném, idealisté předpokládali ideového hybatele. Nikdy jej nenašli, a proto si ho museli vymýšlet.

Marxismus našel zdroj vývoje uvnitř věcí a jevů, v jejich vnitřních rozporech

Zákon kvantitativních a kvalitativních změn

   Tento zákon také bývá nazýván zákonem kvantity a kvality, nebo také zákonem přechodu kvantitativních změn ve změny kvalitativní skokem. Jeho působení předurčuje způsob, jakým vývoj probíhá.

  Každá věc i jev mají svou kvalitativní a kvantitativní stránku. Jsou od sebe neoddělitelné, existují vždy spolu v dialektické jednotě. Neexistuje nic, co by nemělo svou kvantitu a kvalitu, neexistují kvantita či kvalita samy o sobě. Jsou to dvě stránky téže skutečnosti. Vzájemně se podmiňují, ovlivňuje a mění se. Vše je určeno jak kvalitativně tak kvantitativně.

Vše existující je dialektickou jednotou kvantity a kvality

Kvalita

  Je to vnitřní určenost věcí a jevů. Charakterizuje věc nebo jev jako takové. Je to soubor vlastností, stránek a rysů, vnitřní struktury a momentů, které způsobují, že věc nazýváme tak a ne jinak. Je to její podstatná odlišnost od jiných věcí nebo jevů. Můžeme ji vymezit pouze ve vztahu k jiným kvalitám. Při tom se řídíme podle jejich podstatných stránek, které vystupují jako její vlastnosti. Kvalita vyjadřuje samostatnost, ohraničenost, určitost a relativní stálost. Úzce souvisí s podstatou věcí a jevů.

Kvalita je vnitřní určenost věcí, jevů a procesů

Kvantita

  To je určení mnohostních a časoprostorových stránek, jejich intenzity, stupně, frekvence, kapacity, rychlosti a pod. Není to jen jejich počet. Věci a jevy stejné kvality se odlišují kvantitou. Ta charakterizuje stupeň jejich vývoje. Kvantita je pozorovatelná navenek, je měřitelná, vystupuje jevově. Změny kvantity jsou relativně pomalé, nepřetržité, nedochází při nich ke změně podstaty a kvality. Protože se jednotlivé kvantitativní stránky nevyvíjejí rovnoměrně, dochází postupně k narůstajícímu rozporu mezi nimi. Jsou důležitým prvkem vývoje, ale nelze je přeceňovat. Samy o sobě vývoj nevysvětlují.

Kvantita je vnější určenost věcí, jevů a procesů

Míra

  Kvantitativní změny uvnitř kvality nemohou probíhat libovolně, mají svou míru. To je dialektický vztah jednoty mezi kvalitou a kvantitou. Je to dolní i horní hranice, v nichž se jev může měnit, aniž dochází ke změně kvality. Jednotlivé stránky jevu mají své meze, za kterými již věc přestává být tím, čím je, a stává se jinou. Méně důležité stránky mají relativně široké rozmezí, ty důležité mají rozmezí užší, přesněji dané. Míra udává hranice, do které mohou kvantitativní změny probíhat, aniž se mění kvalita.

  Míru nevytváří jediná kvantitativní stránka věci či jevu, ale vzájemný vztah všech stránek. I zdánlivě nepodstatná stránka má své hranice, za nimiž přesahuje kvalitu. Míra není determinovaná pouze vnitřními vztahy  jevu, ale i vnějšími podmínkami, v nichž jev existuje.

Míra je rozmezím existence dané kvality

Skok

      V rámci dané kvality probíhají nepřetržitě, i když ne plynule a rovnoměrně, kvantitativní změny. Jakmile tyto změny přesáhnou hranici míry, dochází v uzlovém bodě k přerušení vývoje, ke kvalitativnímu skoku, v němž stará kvalita zaniká a vzniká nová. Prvky nového se nakupily ve starém, stará kvalita již brzdí další rozvoj a důsledkem vnitřního pnutí puká. Dochází ke změně podstaty věci či jevu, vytváří se nová struktura, nové vztahy; vzniká nový jev s novými hranicemi míry. Skokem se řeší rozpory staré kvality a vytvářejí rozpory kvality nové.

  Skok je prvkem diskontinuity vývoje. Přetržitost a nepřetržitost v něm však není v absolutním protikladu. Některé stránky jevu uchovává a jiné ničí, některé rozvíjí a jiné potlačuje. Negace starého a vznik nového vždy přináší nové možnosti pro kvantitativní změny, které již nejsou omezovány starou kvalitou. Vývoj tak je jednotou přetržitosti a nepřetržitosti.

  U složitých věcí a jevů je skok složen z několika dílčích skoků, probíhajících v celku nebo u jednotlivých částí. Skokem probíhající změny dílčích systémů jsou vzhledem k celému systému evolučními, pozvolnými změnami.

I skok je proces

  Tento skok ve vývoji je relativně krátký vzhledem k délce předchozích i následujících kvantitativních změn. Při chemických procesech to mohou být sekundy, při geologických procesech miliony let. Jeho charakter je určen vnitřními rozpory jevu a vztahy k dalším jevům. Může se týkat celého jevu nebo jen některých stránek, může být změnou progresivní i regresivní, tedy směrem ke složitějšímu či k jednoduššímu. Je to krátké období podstatných rychlých přeměn. Je jednou ze stránek vývoje, která je přeceňována katastrofismem. Takovéto skoky probíhají nejen ve vývoji přírody, ale i společnosti i poznání, kde je nazýváme revolucemi.

Skok je relativně rychlou změnou kvality
v důsledku nahromaděných kvantitativních změn

  Kvantitativní změny jsou příčinou kvalitativního skoku, změna kvality je jeho účinkem. Tento skok však vždy probíhá v konkrétních podmínkách, z nichž jedna, třeba nedůležitá, bývá podnětem. Skok je nutný, příčiny podstatné, ale podmínky a podnět jsou zčásti nahodilé; a proto i průběh, rychlost a výsledek každého skoku může být odlišný a poznamenán nahodilostmi. I to je jeden z důvodů, proč se vývoj rozrůzňuje a spěje převážně od jednoduššího k složitějšímu. Rozrůzňování podmínek vytváří nové podněty a všude tam, kde se to děje, má vývoj tendenci urychlovat se. K lepšímu i horšímu pro člověka.

Nekonečná rozmanitost jevů materiálního světa
vyvolává nekonečnou rozmanitost kvalitativních skoků

  Při vývojovém skoku se odstraňují bariéry vytvářející hranici míry stránky, která jev vyvolala, tato hranice se posunuje a spolu s tím se mění i hranice míry některých dalších stránek. Současně vznikají nové stránky jevu i nové možnosti jeho dalšího pohybu.

Vývojový skok mění kvalitu tím, že se mění nejen hranice míry té stránky,
která skok vyvolala, ale i dalších stránek jevu; dokonce vytváří stránky nové.
Tím se otevírá zcela nový prostor pro další vývoj.

Vývoj

  Vývoj patří k základním vlastnostem všech věcí a jevů,  je jediným způsobem existence všeho. Není nic, co by vývoji nepodléhalo. Co se nevyvíjí, zaniklo. Části zaniklého však dále existují jako součásti nových celků; vyvíjejí se dále spolu s nimi.

  Vývoj je dialektickou jednotou kvantitativních a kvalitativních změn. Kvantitativní změny jsou charakterizovány nepřetržitostí, kvalitativní změny jsou přetržité. Vývoj jako celek je nepřetržitým střídáním kvantitativních a kvalitativních změn, je tedy nepřetržitý. Protože vznik každé nové kvality vždy otevírá prostor pro další kvantitativní změny v rámci jiné kvality, je vývoj procesem nekonečným.

  Nemarxistické filozofie, pokud neredukují vývoj na pouhou změnu, zpravidla jednostranně akcentují jeho plynulost či naopak jeho přetržitost.

Marxismus chápe vývoj jako nekonečný pohyb,
při něm se nepřetržitě mění kvantita a přetržitě kvalita věcí, jevů a procesů

Zákon negace negace

  Vývoj probíhá nepřetržitě. Přesto je plný zvratů a zániků všeho starého a vzniku něčeho nového. Na první pohled chaos, který však v sobě skrývá určitý řád. Zákon negace negace způsobuje, že se vývoj ubírá určitým směrem.

Negace

  Negací rozumíme zánik, zničení, popření něčeho starého, přičemž vzniká nová kvalita. Taková negace je však abstraktní, je pouhou myšlenkovou operací. Nikdy nedochází k absolutnímu zániku celého jevu, jeho úplného obsahu. Ve skutečnosti vždy probíhají negace konkrétní, při nichž nikdy nezaniká úplně všechno, nýbrž pouze ty stránky jevu, které již nejsou schopné existence, zatímco stránky životaschopné přežívají do kvality nové.

Nic a nikdy nezaniká absolutně

Dialektická negace

  To je existující, konkrétní forma negace, kdy při zániku starého nově vzniklá kvalita přebírá vše, co je v jejím rámci schopné existence a dalšího rozvoje. To je taková kvalitativní změna celku, kdy jeho části, alespoň některé, přežívají a rozvíjejí se uvnitř kvality nové. Je to překonání starého vývojového stupně a jeho nahrazení novým. Je to kritické překonání dosavadního vývoje při zachování všeho pozitivního. Ve skutečnosti vše zaniká právě tímto způsobem. Čím složitější jsou jevy, tím zřetelněji v nich vystupuje ona tendence k zániku stránek dalšího rozvoje či existence neschopných a naopak k přebírání všeho životaschopného vývojem. Protože všechny věci a jevy zanikají v rozdílném čase i podmínkách, vytváří se stále složitější struktura podmínek a rozmanitější prostředí, v němž k dialektickým negacím dochází. To je základem toho, že

převažuje směr vývoje od jednoduššího ke složitějšímu.

Negace negace

  Vývoj negací nekončí. Každá negace je vždy počátkem vývoje něčeho nového a vytvářením předpokladu k jeho budoucí negaci. Při ní pak dochází k negaci negovaného, tedy k jakémusi zdánlivému návratu do původního stavu. Není to opakování podstaty, ani celého obsahu, ale vždy jen k některých stránek jevu; není to nikdy návrat do výchozího bodu, ale začátek na jiném, převážně vyšším vývojovém stupni. Opakovány nejsou z hlediska člověka pouze kladné,  ale i negativní stránky. Je to pouze relativní návrat, při kterém může, ale nemusí být vývojem opakováno to, co již bylo v předcházejících stádiích vývoje popřeno, to co se v jiných, složitějších podmínkách mohlo znovu stát schopným rozvoje. Protože vše ostatní se mezitím také změnilo, stalo se složitějším, jsou podmínky rozvoje širší, rozmanitější. Je to patrné zejména tam, kde hmota začala být biologicky a sociálně organizovanou a kde se vývoje spoluúčastní vědomí. Převažující tendencí je vývoj od jednoduššího k složitějšímu, od méně organizovaného k organizovanějšímu a tedy z hlediska člověka

převažuje vývoj od nižšího k vyššímu.

   Tyto tendence vývoje směřovat ke složitějšímu a organizovanějšímu však neprobíhají nikdy jednoduše, přímočaře, mechanicky. Někteří filozofové chápou vývoj mechanicky, tam a zpět, nahoru a dolů, ve čtverci či kruhu, kdy se vše vrací zpět. Bývá to charakterizováno názory "to všechno už tu jednou bylo" a "vše se už jen znovu a znovu opakuje", "od zdi ke zdi" apod. Nikoliv, vývoj je nevratný.

  Již Aristoteles pochopil, že "dvakrát nelze vstoupit do téže řeky", protože podruhé už je to řeka jiná, s jinou vodou, jinými břehy. Vývoj se nikdy neopakuje. Je plný komplikací, zvratů, stagnací a skoků nahoru i zpět. Každý návrat je jen relativním, částečným, dočasným. Lze-li vůbec vývoj graficky vyjádřit, pak by se musel nakreslit třírozměrnou spirálou, v níž je většina závitů vyšších a širších než ty předchozí - a to spirálou velmi kostrbatou, roztřepenou, přerušovanou, plnou slepých odboček, mnohokrát se rozdvojující a opět spojující, znovu a znovu začínající, nepředstavující linii, ale pouze celkovou převládající tendenci vývoje přírody a společnosti, nikoliv všech jejich součástí. Takovou tendenci, kterou však rozsáhlá katastrofa, vyvolaná přírodními či lidskými silami, může zbrzdit, zastavit či zvrátit v rozměrech nepředstavitelných.

  Marxismu bývá někdy připisována teorie cykličnosti nebo tzv. spirocykličnosti vývoje. Dokonce i některé oficiální učebnice se tím zabývaly. Je to buď nepochopením nebo záměrným zkreslením Marxe, případně jeho bonmotu k převratu Ludvíka Bonaparta, absolutizací Hegelova pohledu na vývoj filozofie, Marxovy teorie cykličnosti hospodářského vývoje v kapitalismu či Leninovy poznámky v konspektech k vývoji lidského myšlení. Onu spirálu uváděl Lenin jako příklad "tak říkajíc" v protikladu s imaginární vývojovou přímkou. Cykličnost či spirocykličnost rozhodně není žádnou obecně platnou, univerzální zákonitostí formulovanou marxismem.

Marxismus netvrdí, že se dějiny vracejí, vysvětluje jen, proč to tak někdy vypadá

  Nemarxistické filozofie, pokud ve vývoji vůbec nacházejí nějaký řád, vidí jej většinou neutrálně v prostém opakování anebo pesimisticky či nihilisticky ve směřování k zániku.

Marxismus chápe vývoj optimisticky - jako složitý proces,
v němž je přes všechny zvraty a okliky
patrná postupnost, relativní opakovatelnost a vzestupná tendence

Vývojové zákony

  Zákony dialektiky, které odhalují příčiny, způsob a převládající směr vývoje, nepůsobí nikdy izolovaně, každý sám. Působí vždy všechny tři společně a spolu s nimi působí vždy tisíce konkrétních podmínek, ve kterých jevy a procesy reálného světa probíhají a spousty dalších zákonů a zákonitostí prostředí, ve kterém se vývoj odehrává. Nepůsobí proto automaticky, mechanicky, zjevně; jejich působení je třeba hledat a předvídat. Ale jsou univerzální.

Poznání, to je odhalení vnějších souvislostí, vnitřních rozporů, vývojové linie
a směru dalšího vývoje